Červenec 2012

Nebe, peklo, rááj.

28. července 2012 v 13:43 Bláboly
Měla bych si sama uvědomit, co vlastně chci. Znáte to? Když si někdy říkáte, že to v žádném případě neuděláte, ale když na to přijde, stejně odolat nedokážete a pak si jen nadáváte, že jste vlastně úplně hloupí, že jste to dělat NEMĚLI a NECHTĚLI? Ale to už je prd platné, protože už jste to udělali a bude se s tím muset porvat. Brát situaci tak jak je.. Jen napravit své chyby. Uvědomit si všechna pro a proti a pořádně si rozmyslet, co udělát příště..

Půlka prázdnin v háji. Ale můj ty bože! Dyť se zatím vůbec nic nedělo. Nudím se. Poslední dobou extrémně moc a proto možná taky začínám zase psát (ťukám si tu do hlavy, abych to nezakřikla). Pořád si říkám, že budu něco dělat ( možná jsem to psala i v minulém članku), ale přiznám se.. jsem líná. Kdybych měla někoho, kdo by to všechno podnikal se mnou - nemám problém. Ale samotné se mi nechce nic. Ani snad vyjít z domu.

Tak přemýšlím, že se půjdu alespoň zase rozvalit k tomu bazénu, ale nechce se mi na sluníčku. Po příjezdu z Chorvatska jsem se začala přímo brutálně loupat a není to nic moc hezký pohled, takže teď se raději moc nevystavuju nikde.
A zítra máme u nás pouť. Už se těším. Ne, že bych si nějak holdovala v převracování se hlavou dolů a neskutečných výšek, ale teď mám chuť jít a užít si to. Tady to posedávání doma mě nebaví. Hrozně moc mě to nebaví! Ale řekněte mi, co má člověk dělat, když všichni kamarádi jsou přímo.. zdechlí!? Nebo spíš, když žádní kamarádi nejsou..?

Jinak mám dotaz. Co si myslíte o SebeRevoltě?



V pokoji hoří svíčka..

26. července 2012 v 9:29 Bláboly
Baf! Tak jsem zase tady.
Prázdniny letí hroznou rychlostí, i když nemám moc věcí na práci. Včera jsem si jen užila létání po doktorech s uchem, kde mi nakonec stejně řekli, že s tím nic nemám a budu to muset vydržet jen s práškama od bolesti - jen že opravdu neví, co by mě tam mohlo bolet. Tak tu už čtvrtý den polykám jeden prášek za druhým a říkám si, že s tím přece nic nemám.
Taky jsem od včerejška na dva měsíce bez počítače. Musím si rychle najít nějakého koníčka, nebo si tu nudou vytrhám vlasy. Včera jsem přečetla knížku, dnes přečtu další a potom se budu muset vydat do knihovny. Taky jsem konečně odpověděla na nějaké dopisy, uklidila si v pokoji a konečně si zase uvědomila, že se sebou musím něco dělat. Což jsem opravdu potřebovala, protože už se zase sama sobě hnusím. Nevím, asi každá holka zná takové ty stavy, kdy se nachystá, že půjde například do města, podívá se do zrcadla a zase se zpátky vysleče, zaleze do postele a nikam radši nejde.. Poslední dobou nepatřím mezi zrovna nejveselejší lidi. Sama nevím proč. Střídají se u mě období naprosté bezstarostnosti, kdy jsem veselá, doma uklízím, pomáhám.. nesedím jen u počítače nebo u knížky. Dělám i něco užitečného.. Ale potom najednou přijde to druhé období, kdy nemám chuť se s nikým bavit. A když už se bavím, tak jsem jen protivná, odbekuju, nic nedělám, nic mě nezajímá, všechno mě štve.. Jako by ve mě byli dva lidé, kteří se ve mně perou o to, koho já budu poslouchat a kterej z nich vyplyne na povrch. Každou chvíli vyhrává někdo jiný.

Neustále myslím na školu. Mám z toho strach. Nevím, co od toho můžu čekat. Pořád dokola přemítám, jestli jsem si náhodou nevybrala blbě. Na druhou stranu jsem ve škole s Kubulou, což je jeden z mála lidí ze třídy.. z bývalé třídy, kterého jsem si opravdu vážila.

Přemýšlíte někdy nad tím, co jste v životě zatím dokázali a co teprve dokážete?
Často mě přepadne smutek, když si uvědomím, že u mě to nebude asi nic moc důležitého, nebo užitečného nebo něco.. prostě vše zbytečné.

Birdy. Ta toho asi dokázala ve svých šestnácti letech už sakra hodně. Poslední dobou je jediná, koho si s chutí poslechnu. Zajímalo by mě, jak se má.. Jak vidí život ona. Co od něj čeká. Jestli je šťastná..

Chorvatsko

23. července 2012 v 10:33 Bláboly
Včera jsem se vrátila z Chorvatska. První jsem si plánovala, že si budu zapisovat něco každý den, abych si co nejpřesněji pamatovala zážitky, pocity.. prostě vše, co se mi honilo hlavou. Nakonec jsem se na to ale vykašlala, protože (jak jste si asi všimli) poslední dobou se do toho psaní moc nehrnu. Teď se sama sebe ptám, proč vlastně. Je příjemný pocit, když mi takhle zase létají prsty po klávesnici a můžou všem sdělit to, co jinak sdělit nedokážu.

První den jsem si myslela, že to bude hrůza. Apartmán jsme hledali snad tři hodiny, než jsme něco konečně našli. Ale zase to opravdu stálo za to. Měli jsme výhled na moře, skvělé majitele, byli jsme kousek od všeho.. Ubytování nemám vážně co vytknout. Celé dovolené vlastně nemám co vytknout. Hrála jsem poprvé v životě kulečník, jezdila jsem na vodních lyžích, které mě docela zničili a další den jsem se nemohla ani pohnout (všechny svaly, které nemám, hlásili na poplach), viděla jsem nádhernou bouřku na moři, nejkrásnější blesky, které osvětlovali snad celé Chorvatsko. Taky jsem se potápěla, objevovala krásy moře.. Cítila jsem, jak mě bolí uši, když jsem se potopila až moc do hloubky.. Chodívala jsem se téměř každý den dívat na západ slunce. Užila jsem si neskutečné chvíle s bráchou, přečetla dvě knihy, a podívala se na dva filmy, které ve mně zase nechali NĚCO na hodně dlouho. Poslouchala jsem 4 písničky pořád dokola, z kterých by se mi před nějakým měsícem líbila jen jedna.. Ráno jsem si chodívala sednout na balkon a nechala jsem vítr pohrávat si s mými vlasy. Seděla jsem tam, pila kafé a koukala na moře. Na pláži jsem koukala na hezké chlapy :D, protože jich tam vážně bylo! Jen to mělo jednu chybu. Moji milovaní rodiče byli v minulém životě snad herci. Sakra dobří herci. Neustále se tvářili, jak jsou šťastní. Chytali se za ručičky, pusinka sem, pusinka tam.. I když oni i já víme, že to bylo jen jedno velké divadlo. Druhý den mamka zjistila, že otec někoho má. Radši se měli hádat, než tohle.. radši měli dělat něco, abych mohla odpozorovat co se děje.. Ale tohle mě zabíjelo.