Duben 2012

Protiva.

12. dubna 2012 v 6:58 Bláboly
Článek jsem psala v úterý, ale nezveřejnila ho. Teď jsem se rozhodla, že ho sem nacpu, proto jsou některé dny posunuté.

Tak jsem přežila první vyučování odpoledne. Není to sice žádná slast, ale to, že si můžu pospat a to, že máme každej den jen pět hodin mě trochu povzbuzuje. O čem že to mluvím? U nás na škole probíhalo měření nějakých látek a na prvním stupni se naměřila zvýšená norma minerálních vláken. Není to azbest - učitelky jen slyší to slovo a šílí, tak vám radši objasňuji, že o azbest se nejedná! No a jelikož se to prostě musí TEĎ HNED VYČISTIT (je to tam už od té doby, co se budova postavila, dýchali jsme to několik let, ale najednou je to hrozný problém a nemůže se s tím čištěním počkat do prázdnin.), tak se nemůže na prvním stupni vyučovat. Proto je první stupeň přesunutý na naši budovu druhého stupně. Učí se tam dopoledne. A protože už bychom se tam my nevešli - musí se učit na směny. Takže teď budeme dva měsíce chodit do školy jak blbečci od půl jedné do pěti. JUPÍÍ! Všichni skáčeme radostí do stropu.
Ale ne.. musím na tom hledat to pozitivní.
Třeba, že:
1. 1. Odpadla nám ruština, tělocvik, informatika.
2. 2. Můžu spát až do oběda - i když to nikdy nedělám, protože to neumím.., ale ta možnost tady je.
3. 3. .. a trojku už asi nevymyslím.

Ono toho totiž moc dobrého není. Nebo možná by bylo, nevím. Jsem teď proti tomu ještě hrozně zaujatá. Za chvilku si určitě zvykneme a už nám to ani nepřijde. Bude potom hrozné vracet se do starých kolejí.
Jinak - jak probíhali Velikonoce? Nesnáším ty svátky. Dobrovolně bych nikdy nikomu neotevřela, ale jelikož je to mé milované mamince prostě blbé, tak se otvírat musí. Nejlepší ovšem bylo, když přišli moji a sestřiny kamarádi rovnou ze zábavy v šest hodin ráno. Ne, nejsem takové ranní ptáče a nebyla jsem vzhůru. Přesto je mamka mile ráda pustila domů, dokonce do mého pokoje. Spíše řečeno do postele, protože mi prostě odhodili peřinu a zmlátili i tak. Jasněě, proč by né, žejo. Takže nejkrásnější probuzení na světě. Hlavně pro ně musel být docela šok, když mi odhodili peřinu, já jen v tričku a spodním prádle.. A co! Prostě nebudu spát v kalhotech, nesnáším to. Taťka jím hned začal nalévat slivovici a prostě.. takhle začal ten NEJKRÁSNĚJŠÍ SVÁTEK!
Ve vaně jsem skončila dvakrát. Debilní svátky, debilní svátky, debilní svátky! Na velikonoce zapomeňme a pojďme radši přejít k jinému tématu..

Mám pořád neuvěřitelnou chuť na kafé. Nevím, co budu dělat za pár let. A pořád jím, protože se nudím. A hrozně mě štvou holky ve třídě a hrozně mě štve, že jsem tak blbá a všechno mě štve...
Nechci dopadnout jak naše učitelka, která si pořád na něco stěžuje. Je mi to u ní hrozně protivné a nechci dělat to samé. Proto bych vám mohla napsat, i pár pozitivních věcí ..- > Je super, že venku svítí slunce, i když moc nehřeje. Je super, že mám někoho, jako je Barča, i když se vídáme párkrát do měsíce. Je super, že mám bráchu a celou rodinu, i když se často hádáme. Je hrozně fajn, že si můžu teď ležet v teplé posteli, poslouchat písničky, které zrovna teď chci. A je super, že jsem dostala rozum a přestala si třídit lidi podle toho, co poslouchají. K tomu mě mimochodem přivedl jeden kamarád, když jsme měli psát do školy básničku sami o sobě. Vážně se mu povedla.

"Rodina se divila, proč milujem s bráchou RAP.
Nepochopili, že tam je naše odpověď."





Tohle už je něco jiného. Ale pořád patří mezi moje nejoblibenější.


Nechci být pořád tak protivná. Nevím. Má to tak být, že všechno pozitivní a veselé musím pořád hledat? Nemůže mě to prostě trknout samo?