Listopad 2010



Miluji Tě, promiň mi to.

16. listopadu 2010 v 19:05 Povídky, básničky, kresby
Blíží se večer a s ním snění,
bohužel nepřeji si probuzení.
Já totiž vím, že můj sen o tobě bude,
jenže co mi z něho zbude?
Plno slz, doprovázeno zklamáním, 
které příjde až se ráno probudím.

V tom snu jsem já a ty,
vzájemně si vyjadřujeme své city.
Je to ten nejkrásnější sen, který se mi kdy zdál
a strašně si přeji, aby se skutečností stal.

Jenže to se nikdy nestane.. Ty chceš, abych zapoměla, ale já nemůžu. A ptáš se proč ?
Protože.. Tě miluju.
A to na věky.. slibuju...

Dvě podzimní

11. listopadu 2010 v 10:14 Snaha fotit
Podzimní
Podzimníí

Dávejte si na svůj mozek pozor. Starejte se o něj a chraňte ho.

6. listopadu 2010 v 21:01 Bláboly
Po dnešním dnu jsem už asi uplně blbá. Opravdu, ale opravdu bez mozku. Nemám tam nic. Jen tmu, prázdno, pusto... 
A jak k tomu vlastně došlo ?..
Začnu tam, kde to vlastně všechno začalo...
"Prší! Vyhrála jsem, héč!" začala jsem pokřikovat na bráchu. Hráli jsme karty a já jsem vyhrála.Smála jsem se mu - ze srandy, ale on to jaksi vzal vážně. Rozběhl se a řítil se ke mě jako rozzuřený býk. Skočil na mě a začal mě mlátit, kopat, kousat... Myslela jsem, že nepřežiju. Mlátil mě do hlavy a kousíček po kousku mi mizel mozek... Vymlátil mi ho z hlavy. Sebrala jsem všechny své síly a chytla jsem mu ruky, potom jsem mu pleštila :D. A to už jsme se oba smáli a mlátili se navzájem. No jo, asi normální brácha se ségrou až na to, že by brácha měl být starší. U nás je to trochu naopak - bráchovi je 6, ale má sílu jak.. nevím kdo :D.
Tak... a takhle jsem o něj přišla - o ten kousíček co jsem tam měla, o ten malý mozeček velikosti jednoho zrníčka písku. Dnes se odehrál velice dramatický okamžik v mém životě. Musela jsem se rozloučit se svým mozkem. Chudáček můj..., bude se mi stýskat...
(To nad touhle závorkou, jsou jen důsledky toho, jak jsem dopadla. Dávejte si na svůj mozek pozor. Starejte se o něj a chraňte ho. Myslím, že já jsem dost odstrašující případ, proč se k němu tak chovat^^ xD)

Zůstanu navždy dítětem.

1. listopadu 2010 v 18:40 Téma týdne
Já zůstanu navždy dítětem! To je mi jasné. Neumím si představit, že někdy budu dospělá. Že budu muset shánět peníze, abych uživila rodinu a ne pro mou vlastní potřebu. Že se budu muset rozhodovat v důležitých situacích a nikdo to za mě nerozhodne jako teď. Že budu muset žít sama a nikdo se o mě nebude starat... No.. Vlastně pochybuju, že vůbec v tomhle světě přežiju. Pokud nenajdu nějakého člověka, který by se o mě staral, umřu do svých 18ti a tou DOSPĚLOU se nestanu ani oficiálně xD.
Nechci být dospělá! Nebudu umět být dospělá! Bojím se dospělosti! 
Jsem ráda jako dítě, líbí se mi to.
Pomooooc!
Nechci chodit do práce, nechci mít žádné povinnosti, chci být dítě. Malé, bezstarostné...
ale jak jsem říkala.. Já zůstanu dítětem navždy..

Failon a Nesha

1. listopadu 2010 v 17:16 Povídky, básničky, kresby
"Co to tady vyvádíš ?" Volala na mě sestra. "Ále, jen si tak tancuju."
Udělala jsem piruetku na jedné noze a slyšela jsem svůj vlastní smích znít přes celou louku. Tráva byla čerstvě posekaná a přesto mi sahal do pasu. Milovala jsem tohle roční období. Tu vůni posekané trávy, milovala jsem slunce a teplo. Milovala jsem život.
"Dobře, ale do večere buď doma." Řekla sestra a pomalu odletěla zpátky do domu. Ten byl na vrcholku staré lípy.
Sestry už sem si vůbec nevšímala a zase jsem začala tancovat. Měla jsem na sobě své nejoblíbenější šaty. Nádherně zelené. Splývali s trávou a mě skoro vůbec nešlo vidět. Jen mé rudé vlasy zářily v trávě jako krev. Pihami jsem měla posetý celý obličej a úsměv jako vždy od ucha k uchu. Zářila jsem optimismem a to se všem ostatním vílám i skřítkům líbilo. Proto mě měli rádi.
Z ničeho nic se šíleně ochladilo a nastala velká tma. Temnota mě obklopovala ze všech stran. "Co to jenom je?" ptala jsem se vyděšeně svých kamarádu, ale všichni zmizeli. Ani jeden brouček na louce nebyl, ani skřítek, ani víla, jen ten obr…
Schoulila jsem se pod trávu, nemohl mě zahlédnout. Byl příliš vysoký na to, aby viděl tak maličké stvoření jako jsem byla já. Mohla jsem samozřejmě použít svá křídla a uletět, ale hrozilo by nebezpečí, že mě zahlédne. Nemůžu tušit, co takový obr dovede. Domyslela jsem si, že je to ČLOVĚK. Nikdy jsem žádného neviděla, ale všichni o nich mluví s velkým respektem. Bojí se jich a snaží se jim vyhýbat. Stál nad mou maličkou postavou. Jestli udělá jen jeden krok v před… zašlápne mě. Měla jsem sto chutí zařvat na něho,
ať se laskavě posune, že chci zpátky své slunce, které mi zastínil. Ano! Já to taky udělám. Postavila jsem se na nohy, které se mi klepaly strachem. Jsem malá a mrštná, nic mi nemůže udělat. Uletím mu raz dva, když bude potřeba, řekla jsem si, ale sama jsem těm slovům moc nevěřila. Začala jsem pohybovat svými křídly a vzlétla jsem. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, proč to dělám, ale najednou jsem měla strašnou chuť podívat se tomu velkému tvorovi do očí. Letěla jsem vysoko. Těsně před jeho obličej.
"Nesho ne!" slyšela jsem křičet mou rodinu. "Zbláznila jsi se ? Co to děláš Nesho! Poleť domů!"
Neposlouchala jsem je a letěla jsem dál. Doletěla jsem přímo před jeho obličej. Viděla jsem mu do očí. Byl krásné. Co krásné? Nádherné! Hnědé, to jsem ještě nikdy neviděla. Od nás mají všichni oči zelené. Zůstala jsem tam tak vyset ve vzduchu a sledovat jeho pohled, který vyjadřoval jak moc je zmatený. Najednou udělal strašně rychlý pohyb a výraz očí se mu uplně změnil. Byl štěstí, radosti a výhry. Smál se. Byl to asi ten nejkrásnější smích, který jsem kdy viděla, ale věděla jsem, že to není dobré. "Neshooo!" slyšela jsem volat tátu. "No jó pořád, aby jste se nezbláznili. Už letím." Vyletěla jsem, ale prudce jsem narazila. "Aú!" slyšela jsem sama sebe naříkat. Při nárazu jsem se odrazila od průhledné stěny a spadla na zadek. "Co se to děje ? Pomoooc!" začala jsem zoufale křičet.
Velký neznámý obr si mě odnášel ve skleničce pryč.
……
"Co to děláš! Pusť mě ven!" křičela jsem na toho neznámého.
"Ne! Chci být tvůj kamarád…" řekl s takovým smutkem v očích, že jsem na minutku ztratila hlavu a bylo mi ho líto, ale hned jsem si uvědomila, co mi udělal a začala jsem zase naléhat. "Pusť mě! Chci zpátky domů!" sedla jsem si zoufale na okraj skleněné krabice, v které jsem se teď nacházela. Schoulila jsem se do klubíčka a plakala.
"Proč brečíš ?"
zeptal se mě a upíral na mě své krásné oči.
"Protože chci za mamkou a bráškou a sestřičkou a mou rodinou." Vzlykla jsem.
"Ale já na tebe budu hodný, budu se o tebe starat. Prosím, zůstaň alespoň jeden den se mnou. Vážně nejsem tak zlý." Oznámil mi s úsměvem na rtech. Nevím co to se mnou bylo… byla jsem jako omámená, ale musela jsem říct ano. " Tak dobře, ale jen jeden den!"
"Supér. A co budeme dělat ? Řekni mi něco o tvém světě, prosíím." Dobýval se a já jsem ze sebe začala chrlit všechny podrobnosti aniž bych věděla, proč mu to vlastně všechno říkám. Povídali jsme si hodiny. Dokonce mě vytáhl z té krabice (které říkal akvárko) a posadil si mě na dlaň. Bylo mi tam dobře. Měl tak teplé ruce. Lehla jsem si na ni, abych mohla každičkou částí mého těla vnímat tu energii, kterou ke mně vysílá.
Když už jsme probrali všechno o mém světě, o skřítcích a vílách, o naší vílí královně a jejím králi, o Štístkovi, který je můj nejlepší přítel, o Iuarim, který dokáže splnit každému živému tvorovi jedno přání ať je jakékoliv a
všem možném, zeptala jsem se já jeho.
" Teď mi řekni něco o tvém světě. A jak se vlastně jmenuješ ? Já jsem Nesha." Usmála jsem se na něj.
"Jmenuju se Aleš. O našem světě ? Tady není nic zajímavého. Jen samé lži a přetvářky."
"Co to jsou ty lži a přetvářky ?" zeptala jsem se a už jsme zase povídali a povídali. Vysvětlovat mi všechno co jsem nevěděla. Vysvětlil mi i to jak žijí. Jejich svět je hrozný, nikdo se tam nemá rád. To u nás je to jiné.
Začalo se stmívat. Aleš se zase začal mračit a v očích se mu leskly slzy. "Co se děje?" posadila jsem se, abych mu viděla do tváře a čekala jsem na odpověď.
"Už je večer…" řekl.
"To vadí?" nechápala jsem, proč by kvůli tomu, že je večer musel být tak smutný.
"Ne, jen že teď půjdeme spát a ráno už tě musím zanést zpátky domů. Ale mě se s tebou tak krásně povídá. Nechci tě nikomu vracet." Řekl mi a po tvářích se mu začli kutálet slzy.
Jé, moje rodina. Na tu jsem ani nepomyslela, úplně jsem na ně zapomněla.
"Taky mi je s tebou dobře. Víš co ? Tak pojď se mnou a já tě představím mojí rodině."
"Fakt ?" vyskočil a začal se usmívat jako andílek. Jiskřičky mu zářili v očích a já jsem pořád nepochopila, proč je tak šťastný. Však taky musí mít svou rodinu, kamarády… Nebo snad ne?
"Proč se tak těšíš? Ty tu nemáš kamarády, rodinu?" Ta otázka byla možná trošku vlezlá, ale mě to nedalo. Měla jsem z něj takový zvláštní pocit, chtěla jsem toho o něm vědět pořád víc a víc. Chtěla jsem o něm vědět vše. Vědět proč se trápí, proč je šťastný. Jestli mu někdo ubližuje nebo jestli žije šťastně jako já.
"To je na dlouhé povídání."
"To nevadí. Tak nepůjdeme spát." Řekla jsem mu a mrkla na něj jedním očkem, i když pochybuji, že by to v mém malém obličeji zpozoroval.
"Tak dobře… Kamarádů moc nemám, nikdy jsem nezapadal mezi mé vrstevníky. Vlastně se tu vůbec necítím dobře. Radši jsem sám, nerozumím si s nimi. Dělají si ze mě jen srandu a rodina…"
"No povídej, zajímá mě to." Vybízela jsem ho, aby mluvil dál a v hlavě se mi klubal jeden úžasný nápad.
"Svou rodinu ani neznám, jsem adoptovaný."
"Co je adoptovaný?" divila jsem se, ale on mi to zase v klidu vysvětlil.
"To je, když se matka nechce nebo nemůže starat o své dítě. Proto si ho vezmou jiní rodiče, kteří se o něj starat můžou."
"Aha. Takže tvá matka není vlastně tvá matka?" začala jsem to tak trochu chápat. On se mé otázce pousmál, i když bylo vidět, že ten úsměv ho hodně bolí.
"Ano, dalo by se to tak říct. Jenže ti moji nevlastní rodiče mě nemají rádi. Bijí mě a nadávají mi. Chtěl bych s tadyma pryč…"
"Vážně bys chtěl ?" začla jsem se na něj culit.
"Jo, to je moje přání."
To už jsem vzlétla a křičela na něho. "Poběž! Mám úžasný nápad."
"Ale kam? Já nemůžu teď už nikam jít. Vždyť je noc." Nechápal a divil se.
" A když ti slíbím, že už se sem nikdy nemusíš vrátit ?" Ptám se ho. Pořád nechápal, ale nebyl čas na vysvětlování. "Tak poď už!" Vyletěla jsem oknem a křičela na něj.
"Achjoo." Naříkal, když vylízal oknem ven.
"Poběž! Honem!" křičela jsem.
"Nezapomínej, že nemám křídla, počkej na mě!" volal za mnnou a běžel. Byl udýchaný, tak jsme se na chvilku museli zastavit.
"Nechceš mi říct, co to vlastně máš za střeštěný nápad?"
zeptal se mě a já se usmála.
"Mám namířeno za Iuarim." Řekla jsem mu.
"A proč běžím s tebou?" ptal se.
"Tobě to vážně ještě nedošlo?" smála jsem se a létala ve vzduchu kolem něj.
Zamyslel se, ale pořád měl na tváři ten nechápavý výraz.
"Ty…, Iuari…, skřítci… Už ?" napovídala jsem mu.
"Jo!! To fakt ? To bys fakt pro mě udělala?" začal jásat, tančil a zpíval.
"Nejde o mě, ale o Iuariho, ale nevidím v tom žádný problém, proč by to neudělal."
"To je super! Tak poleť!" křičel na mě už z dálky. Vůbec jsem si nevšimla, že se rozbíhal. V okamžiku jsem ho však doleťěla a těšilo mě, že jsem mu udělala takovou radost.
…..
"Iuari? Jsi tady?" klepala jsem na dveře jeho domu. Alešova hlava dosahovala přesně ke dveřím jeho bytu.
"Nesho? Jsi to ty?" ozval se jeho ospalý hlas.
"Ano, jsem to já. Otevři mi prosím."
Strčil klíč do zámku a otevřel dveře.
"Ááá!" zakřičel, lekl se tak moc, až s toho spadl na zem. Nechápala jsem, co ho tak vyděsilo, ale hned jsem si to uvědomila.
"Obrr! Nesho pojď se schovat! Sežere tě!" křičel, ale já sem se začala smát.
"Buď v klidu Iuari. To je Aleš, nic ti neudělá, je strašně hodný." Řekla jsem mu, ale šlo na něm vidět, že nevěří. Udržoval si pořád velký odstup.
"No… Víš… My máme přání." Řekla jsem.
"Přání? A jaké?" ptal se.
"On by chtěl být Aleš jedním z nás."
Iuari vykulil oči. Seděl na zadku a sledoval Alešův výraz ve tváři, který přímo zářil štěstím.
"Jedním z nás? Proč?" Nechápal Iuari.
Na tuhle otázku jsem nemohla odpovědět.. Tázavě jsem pohlédla na Aleše.
"No… Já jsem se asi zamiloval." řekl Aleš a usmál se na mě. WOW! Podržte mě někdo nebo sletím! Červenala jsem se, ale měla jsem strašně velkou radost.
"Tak to potom jo, ale necháte mě potom zase v klidu spát. Nesho, všechno mu vysvětlíš. Jsem hodně utahaný, ano ?" zeptal se Iuari. Vůbec jsem netušila, že bude tak rychle souhlasit. Myslela jsem, že nás to bude stát hodně přemlouvání, ale ne. Asi byl fakt hodně ospalý. Nebo náměsíčný ?
"Ano, ano! Všechno mu vysvětlím!" jásala jsem. "Tak honém, ať je to hned."
"Dobře Nesho, uklidni se." Začal se Iuari smát. Hned ale zase stichl, zavřel oči a nesmírně se soustředil.
Najednou byl Aleš pryč! Uplně pryč. Zmizel!
"Iuari co jsi to udělal! Kde je Aleš? Nespletl jsi se!" zoufale jsem křičela. Ten už se ale zase válel smíchy po zemi.
"Nesho! Já jsem tady dole!" Ozval se nějaký cizí hlas.
"Slétla jsem dolů k zemi. A vážně. Stál tam Aleš. Teda, teď už to vlastně nebyl Aleš, ale někdo uplně jiný, i když mu byl hodně podobný.
Nebyla jsem schopná slova, bylo to úžasné. Teď už je jeden z nás. Přiletěla jsem k němu a objala jsem ho.
"Dobrou noc, děti!" ozval se Iuari z vrchu.
Odstoupila jsem od Aleše. "Děkuju moc Iuari! Jsi nejhodnější skřítek jakého znám!" zavolala jsem.
"Musíme ti vymyslet nějaké nové jméno. Jméno Aleš skřítkové nemývají."
Otočila jsem se zpátky na Aleše s blaženým výrazem na tváři.
"Dobře, tak mi ho vymysli ty." Řekl mi.
"Fajn, tak budéš…. Ehm.. Co třeba Failon?"
"Ano, to je skvělé!" usmál se na mě. "Nesho?"
"Copak je?" zeptala jsem se.
"Jsem rád, že teď jsem mezi vámi."
"To já jsem taky ráda." Řekla jsem a zase jsem se začala červenat. Co to se mnou sakra je? Ptala jsem se sama sebe.
"Musíš mě všechno naučit!" už zase vykřikoval a smál se, tančil a skákal. Byl šťastný.
".. Failone? Miluji tě…" řekla jsem mu. Nevím vůbec o tom, že bych nějak váhala jestli to říct nebo ne. Vyletělo to ze mě jako střela.
"Já tebe, vílo moje." Přiběhl ke mně a políbil mě.