Požár

23. července 2010 v 21:16 |  Povídky, básničky, kresby
"Cítíš to ?" ptala se sedmiletá Isabela svého o deset let staršího brášky. "Co bych měl jako cítit? Nech mě být." Okřikl ji Sam, lehl si na svou postel a políbil svou přítelkyni Elu. Pustil hudbu na maximum a Belu ignoroval. "Promiň, nechtěla jsem tě naštvat. Jen se mi zdálo, že cítím kouř." Řekla mu i když věděla, že ji nevnímá. Vzala si svůj bloček a tužku a začala si čmárat obrázky. Jenže kouř sílil. "Same?" Slyšel ji, ale dělal, že ne.. Bela vstala z postele a šla k němu. "Vy fakt nic necítíte?" "Hele, je večer. Naši jsou pryč a já toho chci využít. Tak mě neotravuj a odejdi. Jsi jen malá, otravná sestra." Řekl jí Samuel. Otočil se zpátky na El a Isabely si už nevšímal. Ta ale věděla, že někde musí hořet. Vzala si svého medvídka s kterým každou noc spávala a šla se podívat do druhého patra jejich domu, jestli se fakt něco neděje. Rozsvítila si světlo na chodbě a pomalu šla po schodech nahoru.
"Same! Same!!" Volala na něj Bela s kuchyně. "Same nevypnul jsi šporák! Hoří tady!" Křičela a utíkala pro něho. "Na to ti tak skočím." Zařval na ni Sam, usmál se a dál se věnoval Ele. Isabela přiběhla za nimi do pokoje a začala tahat Samuela za ruku. "Pojď musíme něco udělat!" "Nech mě být a vypadni!" Bela byla zmatená. Nevěděla co se to s jejím bratrem děje. Rozhodla se, že se to pokusí napravit sama. Oheň rychle rostl a malá Bel se ho pokoušela uhasit svým kelímkem na pití do kterého napouštěla vodu.
"Same? Já to cítím taky." Řekla z ničeho nic Ela a odstrčila ho ze sebe. "Pojď se tam podívat." Sam se lekl. Předtím tomu opravdu vůbec nevěnoval pozornost, ale teď se nadechl a ucítil štiplavý kouř. Rozběhl se po schodech. "Belo?! Belo?! Jsi v pořádku ?" Křičel na ni, ale když doběhl do kuchyně uviděl, že kolem jeho malé sestřičky je všude oheň. Malá, vystrašená dívka stála uprostřed plamenů a plakala. Držela svého medvídka a modlila se. Nechtěla zemřít.
"Jdi zavolat hasiče! Hned!" Zakřičel Sam na El. Ta se slzami v očích vyběhla do jejich pokoje pro mobil a začala telefonovat.
"Neboj se, zlato! To bude v pořádku. Já tě odtud dostanu!" Uklidňoval Belu a snažil se usmívat. Ovšem z pokusu o úsměv vylezl jen pokřivený výraz. "Hlavně neplakej. To bude v pořádku, ano ?" Isabela jen kývla hlavou, ale jinak se vůbec nehýbala. Měla takový strach, že se snažila hýbat co nejmíň. Sam začal pobíhat po kuchyni a hledat něco čím by oheň uhasil. Našel v obýváku staré deky a řekl si, že to zkusí. "Až je hodím na ten oheň tak pro tebe skočím a vytáhnu tě odtamtud. Jo ? Na tři. Raz, dva, tři..!" Řekl Sam. Hodil deky na oheň a udělal jeden velký skok pro Belu. Vzal ji na ruky a chtěl vyskočit zase ven, ale oheň prostoupil přes deky a nedalo se tam tudy projít. Hodil Belu přes oheň. "Utíkej ven a vezmi i Elu. Já se odtud dostanu." "Nemůžu odejít. Nenechám tě tady."Protestovala jeho hodná sestra. "Ano, můžeš! Já to zvládnu! Jdi!" přikázal jí. Bela uplakaná utekla ven. Sam zatím přemýšlel jak se odtamtud dostat.. Vzal veškerou svou odvahu a skočil. Nepřemýšlel a utíkal po schodech dolů, aby se dostal za Belou a Elou. Když se dostal ven uslyšel sirény hasičů. Všiml si, že je tam i sanitka a až po té si uvědomil, že má popáleniny na pažích i nohách. Svalil se na zem a omdlel.
"Tam je! Tam je!" Volala malá Isabela na zdravotníky. Přiběhla k němu uplakaná a sledovala jak ho zdravotníci nabírají na vozítka a odváží do nemocnice. Ela přiběhla za ní a objala ji. "Kvůli mně jede do nemocnice." Vzlykla si Isabela. "Ale ne, kvůli tobě jsme všichni přežili. Bude v pořádku, věř mi." Isabela jí pořádně stiskla a nechtěla ji pustit. Najednou přijelo auto. Rodiče. "Co se stalo Belo, zlatíčko moje, a kde je Sam ? Je v pořádku ? Co se to tu děje?" Ptala se rozrušená matka a sledovala veškeré dění kolem ní. "Sama odvezli do nemocnice. Měl nějaké popáleniny. V kuchyni začalo hořet a on jen chtěl zachránit Belu, která se ocitla uprostřed ohně." Vysvětlovala Ela vše starostlivé mamce. Ta nečekala ani vteřinu a okamžitě chtěla vyrazit za ním do nemocnice. "Mohla bych jet prosím s vámi?" zeptala se Ela. "Samozřejmě, nastup si." Cestou všichni mlčeli. Jen malá Bela pořád v rukou svírala svého plyšového medvídka a plakala.
"Pane doktore! Pane doktore! Počkejte prosím. Bude náš syn v pořádku a mohli bychom se jít za ním podívat?" "Jistěže bude, ale teď asi není vhodná doba jít za ním. Neutrpěl vážné popáleniny. Zítra si ho můžete odvést domů. Je to statečný chlapec." Odpověděl pan doktor matce a pokračoval dál v cestě.
"Jo! Bude v pořádku, bude v pořádku!" Radovala se celá rodina i s Elou.Všichni se navzájem pevně objali a těšili se na zítřek.
Bela šla kousek opodál a sedla si na jednu z nemocničních židlí. Přemýšlela… I když se k ní bratr choval první hnusně a vypadalo to, že ji nemá vůbec rád, skočil pro ni do ohně. Věděl, že může umřít místo ní a přesto to udělal. Byla ráda, že si jí váží na tolik, protože věděla, že to samé by udělala ona pro něho.
A Samuel ? Ten spal. Zdáli se mu krásné sny. Sny o něm a o jeho mladší, roztomilé sestřičce. Uvědomil si, že ji miluje a že bez ní už nikdy nechce žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama