Chlapeček

23. července 2010 v 21:18 |  Povídky, básničky, kresby
"Mám tě rád, maminko," řekl blonďatý chlapeček. "I tebe tati." Otočil se k němu a pevně ho objal. Otec se zadíval do synkových očí. Měly nádhernou modrou barvu, tmavší než nebe. Zářily na celou místnost. "I my tebe." Pověděl tatínek a vzal si svého chlapce na klín. Maminka k nim přišla a dala oběma dvěma polibek na tvář. Všichni byli šťastní. Měli se rádi. Chlapec pohladil matku po jejich jemných blonďatých vláskách a usmál se na ni.
"Nepůjdeme se projít?" řekla maminka. "Teď? Vždyť už je tam tma." Odpověděl starostlivý andílek. A měl pravdu. Byla zima, všude kolem sníh a tma. Večer. 19:30 a chlapec je ospalý. Má teprve 5 let… "To nevadí. Zajdeme na hřbitov za mojí maminkou." Pověděla a začala se oblékat. "Na hřbitov?" vylekal se chlapec. "Já půjdu s vámi." Ozval se z druhé části místnosti otec. "No tak jo." Řekl chlapeček a zase se začal usmívat.
Vydali se tedy na cestu sněhem. Šli, drželi se za ruce a zpívali si. Smáli se a tancovali. Byli tak šťastní. Šťastní, že mají sebe navzájem. A chlapec? Miloval svou maminku a tatínka. Miloval svou rodinu. Byl tak rád, že žije. Byl rád za svůj život. Očka mu zářila radostí a usmíval se tak, že mu šly vidět všechny zoubky. Šli temnou uličkou. Jediné co tam svítilo, byly pouliční lampy. Najednou uslyšeli sirény vycházející s policejních vozů. Lampy zhasly… "Maminko, já se bojím." Řekl chlapeček. "Neboj se. Vždyť ty auta i sirény vždy se zájmem sleduješ." Řekla matka a vzala syna do náručí. Chlapec nic neříkal. Všichni tři šli dál. Houkání se přibližovalo. Přes cestu jim přeběhl neznámý muž. Zastavil se přímo před otcem. Vytáhl pistoli, namířil mu jej k hlavě a promluvil:"Vypadáš přijatelně jako další oběť na mém seznamu." hrozivě se usmál a na tváři mu naskákaly vrásky. "Nééééé.": vyšel ještě z úst ženy pronikavý, zoufalý výkřik. Přehlušila jej rána z pistole. Mrtvý muž se kácí k zemi a kolem něj se rozlévá kaluž krve. Malý chlapec má v očích děs a hrůzu, čas jako by se s ním zastavil, nedokázal se pohnout, vykřiknout, nic. Mezitím se bezmocná matka hroutí ke svému mrtvému manželovi. "Zavři hubu!": zavrčel na ni drastický deviant, chytl ji za vlasy. Surově ji vytáhl na nohy a přitiskl ke zdi. "Prosím…":slzy se jí kutálely z očí. Liskl jí a začal z ní trhat oblečení. Miloval, když byl někdo takhle bezradný. Poté ji před zraky pětiletého začal znásilňovat. To už přijely policejní jednotky. Nebyl schopný se od ní odtrhnout. Poslední co udělal - přitiskl pistol ženě ke spánku a zmáčkl spoušť. Další ohlušující rána a z chlapcovy matky vyprchává život.
Kdosi si k němu kleká a ptá se ho, jak mu je. Nereaguje. Oči plné nepředstavitelného děsu. Panika ho svázala a on teď vůbec nevnímá okolí. Nechápe, co se to stalo, co se kolem něj děje. Proč to tak je. Nechce to pochopit.
Už druhý den leží v léčebně. Vystřídalo se u něj několik psychologů, ale nikdo mu nedokázal pomoci. Na nikoho nepromluvil. Odmítal přijímat jídlo i pití. Měli obavy, už mu nedávali moc nadějí, že bude ještě někdy žít normální život.
Druhou noc leží chlapec v nemocničním pokoji, do žil mu vpravují tekutou stravu, aby ho vůbec udrželi při životě. Kluk celou dobu nespal, teď se mu ale vyčerpáním klíží oči. Zavírá je a odebírá se do říše snů. Tam kde je vše možné.
Ocitá se v temném lese a před sebou vidí malé světýlko. Jde blíž a dojde k visutému mostku. Váhá, jestli se má vydat dál. Už se chce otočit, když v tom uvidí na mostku obrysy dvou postav. Zvědavost mu nedá a pomalu vykročí postavám vstříc. Čím je blíž, tím více poznává v postavách své rodiče. Chce je obejmout jít za nimi, ale oni před ním utíkají. Chlapec nemyslí na možné nebezpečí, touha po setkání s rodiči je tak silná, že nyní už zcela beze strachu rychle kráčí po mostě za nimi. Konečně se zastavili. Pod překrásným stromem, za nimi zářila nádherná duha a kousek dál zurčel potůček. Vypadlo to tam jako v ráji. Kluk stál na konci mostu. Najednou zaváhal, jestli udělat další krok. Ale usmívající se matka a otec na něj mávají a naznačují mu, ať jde za nimi. Na tváři se mu opět objevuje šťastný úsměv. Rozběhl se a skočil jim do náručí.
V nemocnici na sesterně se strhává poplach. Zvonek pokoje, ve kterém chlapec ležel, se rozezněl. Tým lékařů vbíhá do pokoje, ale už je pozdě. Chlapec nejeví známky života. Rodiče si ho vzali k sobě. Teď jsou zase všichni tři spolu. A…šťastní?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama