Červenec 2010

Chlapeček

23. července 2010 v 21:18 Povídky, básničky, kresby
"Mám tě rád, maminko," řekl blonďatý chlapeček. "I tebe tati." Otočil se k němu a pevně ho objal. Otec se zadíval do synkových očí. Měly nádhernou modrou barvu, tmavší než nebe. Zářily na celou místnost. "I my tebe." Pověděl tatínek a vzal si svého chlapce na klín. Maminka k nim přišla a dala oběma dvěma polibek na tvář. Všichni byli šťastní. Měli se rádi. Chlapec pohladil matku po jejich jemných blonďatých vláskách a usmál se na ni.
"Nepůjdeme se projít?" řekla maminka. "Teď? Vždyť už je tam tma." Odpověděl starostlivý andílek. A měl pravdu. Byla zima, všude kolem sníh a tma. Večer. 19:30 a chlapec je ospalý. Má teprve 5 let… "To nevadí. Zajdeme na hřbitov za mojí maminkou." Pověděla a začala se oblékat. "Na hřbitov?" vylekal se chlapec. "Já půjdu s vámi." Ozval se z druhé části místnosti otec. "No tak jo." Řekl chlapeček a zase se začal usmívat.
Vydali se tedy na cestu sněhem. Šli, drželi se za ruce a zpívali si. Smáli se a tancovali. Byli tak šťastní. Šťastní, že mají sebe navzájem. A chlapec? Miloval svou maminku a tatínka. Miloval svou rodinu. Byl tak rád, že žije. Byl rád za svůj život. Očka mu zářila radostí a usmíval se tak, že mu šly vidět všechny zoubky. Šli temnou uličkou. Jediné co tam svítilo, byly pouliční lampy. Najednou uslyšeli sirény vycházející s policejních vozů. Lampy zhasly… "Maminko, já se bojím." Řekl chlapeček. "Neboj se. Vždyť ty auta i sirény vždy se zájmem sleduješ." Řekla matka a vzala syna do náručí. Chlapec nic neříkal. Všichni tři šli dál. Houkání se přibližovalo. Přes cestu jim přeběhl neznámý muž. Zastavil se přímo před otcem. Vytáhl pistoli, namířil mu jej k hlavě a promluvil:"Vypadáš přijatelně jako další oběť na mém seznamu." hrozivě se usmál a na tváři mu naskákaly vrásky. "Nééééé.": vyšel ještě z úst ženy pronikavý, zoufalý výkřik. Přehlušila jej rána z pistole. Mrtvý muž se kácí k zemi a kolem něj se rozlévá kaluž krve. Malý chlapec má v očích děs a hrůzu, čas jako by se s ním zastavil, nedokázal se pohnout, vykřiknout, nic. Mezitím se bezmocná matka hroutí ke svému mrtvému manželovi. "Zavři hubu!": zavrčel na ni drastický deviant, chytl ji za vlasy. Surově ji vytáhl na nohy a přitiskl ke zdi. "Prosím…":slzy se jí kutálely z očí. Liskl jí a začal z ní trhat oblečení. Miloval, když byl někdo takhle bezradný. Poté ji před zraky pětiletého začal znásilňovat. To už přijely policejní jednotky. Nebyl schopný se od ní odtrhnout. Poslední co udělal - přitiskl pistol ženě ke spánku a zmáčkl spoušť. Další ohlušující rána a z chlapcovy matky vyprchává život.
Kdosi si k němu kleká a ptá se ho, jak mu je. Nereaguje. Oči plné nepředstavitelného děsu. Panika ho svázala a on teď vůbec nevnímá okolí. Nechápe, co se to stalo, co se kolem něj děje. Proč to tak je. Nechce to pochopit.
Už druhý den leží v léčebně. Vystřídalo se u něj několik psychologů, ale nikdo mu nedokázal pomoci. Na nikoho nepromluvil. Odmítal přijímat jídlo i pití. Měli obavy, už mu nedávali moc nadějí, že bude ještě někdy žít normální život.
Druhou noc leží chlapec v nemocničním pokoji, do žil mu vpravují tekutou stravu, aby ho vůbec udrželi při životě. Kluk celou dobu nespal, teď se mu ale vyčerpáním klíží oči. Zavírá je a odebírá se do říše snů. Tam kde je vše možné.
Ocitá se v temném lese a před sebou vidí malé světýlko. Jde blíž a dojde k visutému mostku. Váhá, jestli se má vydat dál. Už se chce otočit, když v tom uvidí na mostku obrysy dvou postav. Zvědavost mu nedá a pomalu vykročí postavám vstříc. Čím je blíž, tím více poznává v postavách své rodiče. Chce je obejmout jít za nimi, ale oni před ním utíkají. Chlapec nemyslí na možné nebezpečí, touha po setkání s rodiči je tak silná, že nyní už zcela beze strachu rychle kráčí po mostě za nimi. Konečně se zastavili. Pod překrásným stromem, za nimi zářila nádherná duha a kousek dál zurčel potůček. Vypadlo to tam jako v ráji. Kluk stál na konci mostu. Najednou zaváhal, jestli udělat další krok. Ale usmívající se matka a otec na něj mávají a naznačují mu, ať jde za nimi. Na tváři se mu opět objevuje šťastný úsměv. Rozběhl se a skočil jim do náručí.
V nemocnici na sesterně se strhává poplach. Zvonek pokoje, ve kterém chlapec ležel, se rozezněl. Tým lékařů vbíhá do pokoje, ale už je pozdě. Chlapec nejeví známky života. Rodiče si ho vzali k sobě. Teď jsou zase všichni tři spolu. A…šťastní?

Požár

23. července 2010 v 21:16 Povídky, básničky, kresby
"Cítíš to ?" ptala se sedmiletá Isabela svého o deset let staršího brášky. "Co bych měl jako cítit? Nech mě být." Okřikl ji Sam, lehl si na svou postel a políbil svou přítelkyni Elu. Pustil hudbu na maximum a Belu ignoroval. "Promiň, nechtěla jsem tě naštvat. Jen se mi zdálo, že cítím kouř." Řekla mu i když věděla, že ji nevnímá. Vzala si svůj bloček a tužku a začala si čmárat obrázky. Jenže kouř sílil. "Same?" Slyšel ji, ale dělal, že ne.. Bela vstala z postele a šla k němu. "Vy fakt nic necítíte?" "Hele, je večer. Naši jsou pryč a já toho chci využít. Tak mě neotravuj a odejdi. Jsi jen malá, otravná sestra." Řekl jí Samuel. Otočil se zpátky na El a Isabely si už nevšímal. Ta ale věděla, že někde musí hořet. Vzala si svého medvídka s kterým každou noc spávala a šla se podívat do druhého patra jejich domu, jestli se fakt něco neděje. Rozsvítila si světlo na chodbě a pomalu šla po schodech nahoru.
"Same! Same!!" Volala na něj Bela s kuchyně. "Same nevypnul jsi šporák! Hoří tady!" Křičela a utíkala pro něho. "Na to ti tak skočím." Zařval na ni Sam, usmál se a dál se věnoval Ele. Isabela přiběhla za nimi do pokoje a začala tahat Samuela za ruku. "Pojď musíme něco udělat!" "Nech mě být a vypadni!" Bela byla zmatená. Nevěděla co se to s jejím bratrem děje. Rozhodla se, že se to pokusí napravit sama. Oheň rychle rostl a malá Bel se ho pokoušela uhasit svým kelímkem na pití do kterého napouštěla vodu.
"Same? Já to cítím taky." Řekla z ničeho nic Ela a odstrčila ho ze sebe. "Pojď se tam podívat." Sam se lekl. Předtím tomu opravdu vůbec nevěnoval pozornost, ale teď se nadechl a ucítil štiplavý kouř. Rozběhl se po schodech. "Belo?! Belo?! Jsi v pořádku ?" Křičel na ni, ale když doběhl do kuchyně uviděl, že kolem jeho malé sestřičky je všude oheň. Malá, vystrašená dívka stála uprostřed plamenů a plakala. Držela svého medvídka a modlila se. Nechtěla zemřít.
"Jdi zavolat hasiče! Hned!" Zakřičel Sam na El. Ta se slzami v očích vyběhla do jejich pokoje pro mobil a začala telefonovat.
"Neboj se, zlato! To bude v pořádku. Já tě odtud dostanu!" Uklidňoval Belu a snažil se usmívat. Ovšem z pokusu o úsměv vylezl jen pokřivený výraz. "Hlavně neplakej. To bude v pořádku, ano ?" Isabela jen kývla hlavou, ale jinak se vůbec nehýbala. Měla takový strach, že se snažila hýbat co nejmíň. Sam začal pobíhat po kuchyni a hledat něco čím by oheň uhasil. Našel v obýváku staré deky a řekl si, že to zkusí. "Až je hodím na ten oheň tak pro tebe skočím a vytáhnu tě odtamtud. Jo ? Na tři. Raz, dva, tři..!" Řekl Sam. Hodil deky na oheň a udělal jeden velký skok pro Belu. Vzal ji na ruky a chtěl vyskočit zase ven, ale oheň prostoupil přes deky a nedalo se tam tudy projít. Hodil Belu přes oheň. "Utíkej ven a vezmi i Elu. Já se odtud dostanu." "Nemůžu odejít. Nenechám tě tady."Protestovala jeho hodná sestra. "Ano, můžeš! Já to zvládnu! Jdi!" přikázal jí. Bela uplakaná utekla ven. Sam zatím přemýšlel jak se odtamtud dostat.. Vzal veškerou svou odvahu a skočil. Nepřemýšlel a utíkal po schodech dolů, aby se dostal za Belou a Elou. Když se dostal ven uslyšel sirény hasičů. Všiml si, že je tam i sanitka a až po té si uvědomil, že má popáleniny na pažích i nohách. Svalil se na zem a omdlel.
"Tam je! Tam je!" Volala malá Isabela na zdravotníky. Přiběhla k němu uplakaná a sledovala jak ho zdravotníci nabírají na vozítka a odváží do nemocnice. Ela přiběhla za ní a objala ji. "Kvůli mně jede do nemocnice." Vzlykla si Isabela. "Ale ne, kvůli tobě jsme všichni přežili. Bude v pořádku, věř mi." Isabela jí pořádně stiskla a nechtěla ji pustit. Najednou přijelo auto. Rodiče. "Co se stalo Belo, zlatíčko moje, a kde je Sam ? Je v pořádku ? Co se to tu děje?" Ptala se rozrušená matka a sledovala veškeré dění kolem ní. "Sama odvezli do nemocnice. Měl nějaké popáleniny. V kuchyni začalo hořet a on jen chtěl zachránit Belu, která se ocitla uprostřed ohně." Vysvětlovala Ela vše starostlivé mamce. Ta nečekala ani vteřinu a okamžitě chtěla vyrazit za ním do nemocnice. "Mohla bych jet prosím s vámi?" zeptala se Ela. "Samozřejmě, nastup si." Cestou všichni mlčeli. Jen malá Bela pořád v rukou svírala svého plyšového medvídka a plakala.
"Pane doktore! Pane doktore! Počkejte prosím. Bude náš syn v pořádku a mohli bychom se jít za ním podívat?" "Jistěže bude, ale teď asi není vhodná doba jít za ním. Neutrpěl vážné popáleniny. Zítra si ho můžete odvést domů. Je to statečný chlapec." Odpověděl pan doktor matce a pokračoval dál v cestě.
"Jo! Bude v pořádku, bude v pořádku!" Radovala se celá rodina i s Elou.Všichni se navzájem pevně objali a těšili se na zítřek.
Bela šla kousek opodál a sedla si na jednu z nemocničních židlí. Přemýšlela… I když se k ní bratr choval první hnusně a vypadalo to, že ji nemá vůbec rád, skočil pro ni do ohně. Věděl, že může umřít místo ní a přesto to udělal. Byla ráda, že si jí váží na tolik, protože věděla, že to samé by udělala ona pro něho.
A Samuel ? Ten spal. Zdáli se mu krásné sny. Sny o něm a o jeho mladší, roztomilé sestřičce. Uvědomil si, že ji miluje a že bez ní už nikdy nechce žít.

Znásilnění

23. července 2010 v 21:15 Povídky, básničky, kresby
"Ne! Nech mě!" křičela dívka.Byla v šoku a plakala. Křičela o pomoc, ale nikdo ji neslyšel. "Pomoc! Já nechci! Né!" zase se ozvala. Její něžný a jindy tak veselý hlásek byl teď plný zoufalství a strachu. Chtěla utéct.Tolik moc chtěla vrátit čas o půl hodiny. Nikdy by sem nešla, kdyby věděla co se stane. "Martine! Co to děláš?!" Křičela na svého nejlepšího kamaráda. "Zbláznil ses?" Ten ji ale nevnímal. Dělalo mu radost, že pláče, že volá o pomoc a snaží se dostat z jeho sevření. Byl šťastný, že kvůli němu vůbec cítí nějaký cit. I když stál o úplně jiný. Byl šťastný, že jí vůbec stojí za ty slzy a křik, za tu námahu. Tvrdil, že ji miluje, že ji chce mít jen pro sebe, ale ona o něj nestála.Chtěl jí ublížit. Strašně si přál, aby zažila stejné utrpení jako on z její neopětované lásky. Teď na ní klečel a svlíkal ji. Před pár minutami si myslel, že by tohohle nikdy nebyl schopen, ale vše se změnilo…
…Ležela na zemi. A i když byla zima, ta dívka ležela polonahá uprostřed lesa. Plakala. Choulila se do klubíčka. Před hodinou zažila nejhorší věc svého života. Pořád se jí to přehrávalo v hlavě… Ta bolest… Měla strašný strach.To jediné co teď chtěla, byla smrt. Už nikdy nechtěla myslet. Chtěla mít klid od těch hrozných vzpomínek. Chtěla utéct od všeho. ,Kdybych tam měla křídla.' myslela si ,Odletěla bych daleko. Daleko za mými sny.' Slzy jí tekly a nešli zastavit. Nevěděla co má dělat. Neměla sílu se zvednout a odejít. Proto zavřela oči a přemýšlela, jaké by to bylo s jejími vysněnými křídly.

Imaginární kamarád

23. července 2010 v 21:13 Povídky, básničky, kresby
Nechápu. Nechci to pochopit. Proč ? Proč jsou lidé takoví ? Proč nejsem šťastná ? Proč se od narození jenom přetvařuji ? Proč nemůžu být sama sebou ? Proč o mě lidé nestojí ? Proč jsem na tolik jiná ? Proč věřím v zázraky ? Proč mám jiné názory než ostatní ? Proč si pořád myslím, že jednou bude všechno fajn ? Proč si myslím, že jednou budu opravdu normální ? Proč jsem tak slabá, že bych mnohdy chtěla skončit ? Proč.. ?
Drží třináctiletá dívka pero a zapisuje si své pocity do bločku, který skrývá její největší tajemství. .
Tolik otázek na které nemám odpověď, ale tolik bych je chtěla znát. Jsem jen naivní holka, která doufá, že jednou bude šťastná. Jen ta, která chce trochu lásky, trochu lidského pochopení. Která si chce popovídat o věcech s někým kdo dýchá, kdo odpovídá a ne jen se svým medvídkem, který leží na polštáři. Každý večer s ním usínám. Každý večer se mu svěřuji se svými pocity a i proto jsem divná. Píšu si deník. Je to chyba ? Co je na tom, že si občas chci své vzpomínky připomenout ? Co je na tom, že nechci zapomenout ani jeden den svého života ? To ty, deníčku můj, my budeš vždy říkat, jaká jsem byla a jaká jsem teď. Budeš mi vždy připomínat co mě trápilo. Třeba teď ? Píšu si tu samé otázky a proč ? V co doufám ? Že se objeví někdo nebo něco kdo mi je všechny zodpoví ? Vždyť jsi jen papír, ale i přes to tě mám ráda. Vždyť jenom ty víš, všechny mé tajemství a nikomu to nepovíš. Věřím ti, víš ?.. Ach bože, jsem tak blbá. Věřím kusu papíru ? Ale nemám komu jinému se svěřit. Teda alespoň jsem neměla. Teď už ano. Objevil se tu tak náhle. Nečekala jsem to, ale je tu vždy když ho potřebuji. Plakala jsem, cítila jsem se tak sama a najednou stál vedle mě. Držel mě za ruku a hladil mě po vlasech. Hned v tu chvíli jsem cítila, že on bude ten bráška, kterého jsem si tak dlouho přála. Že on mi bude pomáhat, že on tu bude pro mě. Vždy když si přeji, aby tu byl, objeví se tu. Takže, jdu za ním. Měj se, deníčku.
Dívka zavřela svůj deník a v tu chvíli vedle ní stál chlapec. Byl krásný. Světle hnědé vlasy hozené dozadu a oči čokoládové.Chlapec z jejich snů. "Tak jsi tady. Čekala jsem tě."Usmála se na něj osamocená dívka. "Ano, jsem tu vždy pro tebe." Odpověděl chlapec a posadil se vedle ní na postel. Povídali si. Rozuměli si a bylo jim spolu dobře. Uběhlo už několik hodin a najednou do dívčího pokoje vstoupí její matka. "Ahoj mami, tohle je můj nový kamarád:" Oznámila a ukázala na chlapce vedle sebe. "Co to povídáš ? Vždyť jsi tu sama." Podivila se matka. "Blázníš ? Sedí tady vedle mě." Usmála se a snažila se matku přesvědčit. "Ne drahoušku, jsi tu úplně sama." Dívka se podívala na místo kde seděl chlapec. "Oni mě nevidí. To jen ty. Jsem tu jen pro tebe. Jsem jen v tvé hlavě." Pověděl jí. "Ne nejsi. Oni tě vidí.. Já vím, že jsi skutečný." Hádala se s ním dívka, přestože věděla, že ji pozoruje matka. "Mami nelži. Já vím, že ho vidíš." Už měla na krajíčku. Chtělo se jí plakat. Matka jen zakroutila hlavou, otočila se a odešla.. "Proč jsi něco neudělal ?" vztekala se mladá slečna. "Teď si bude myslet, že jsem totální magor ? Nemohl jsi jí nějak dokázat, že tu jsi?" "Ale já tu nejsem. Jen si mě představuješ. Chápeš ? Oni mě prostě nemůžou vidět." "Tak proč já cítím tvůj dotek. Proč je mi s tebou tak dobře ? Proč si s tebou tak rozumím ?" rozplakala se a posadila se na studenou zem, opřela se o postel a hlavu si položila na kolena. "Protože říkám to, co chceš, abych říkal. Pohybuji se tak, jak ty chceš, abych se pohyboval. Nejsem skutečný!" "Fajn. Jestli děláš vše co chci, abys dělal, tak zmiz a už se nikdy nevracej! Kvůli tobě blázním! Za vše můžeš ty, JEN TY!" rozčilovala se. "Dobře, jak chceš. Jestli si myslíš, že to pro tebe bude lepší, půjdu." Dívka si uvědomila co si přála. Bude zase sama. Nechce, aby odešel. Byla jen rozčílená. Na sebe, na svět. Na všechno. " Ne, počkej! Nechoď!" zakřičela. Otočila se, ale chlapec už tam nebyl. Byla sama. Zase…
Milý deníčku. Můžu si za to sama. I když byl jen v mé hlavě, rozuměl mi. Věděl přesně jak se cítím. Chápal mě. A já jsem ho nechala odejít. Zbláznila jsem se ? Chci ho zpět! Nechci už zase prožívat ten příšerný pocit samoty. Nechci si povídat s plyšovým medvídkem a s tebou. Chci si povídat sním.Nechci být sama..Nechci!

Dívka ze snů

23. července 2010 v 21:02 Povídky, básničky, kresby
Stál na okraji mostu. Držel se zábradlí a chtěl skočit. Miloval ji. Představoval si, jak je sní, i když ji vlastně nikdy nepoznal. Nevěděl jak se jmenuje, jestli vůbec žije… Jediné co věděl je to, že je jen výplodek jeho fantazie. Sníval o ní ve svých snech a i přesto si ji dokázal zamilovat. Jediné chvíle kdy byl šťastný byly ty, kdy bloudil rájem snů. Měla zrzavé vlasy, středně dlouhé a usmívala se na něj. Miloval její úsměv, její půvab… ale bylo mu to k ničemu. "Jsem blázen! NEEXISTUJE!!" křičel do krajiny. Pod ním jezdila auto. Lidé ho sledovali s odporem, ale i se soucitem. Nikdo za ním ovšem nepřišel, aby mu pomohl. Začal plakat. "Proč? Proč tolik toužím po něčí lásce?" Zase zařval. "Protože ty si ji zasloužíš."Uslyšel za sebou neznámý dívčí hlas.. Chtěl se otočil, ale podklouzla mu noha.Ve spěchu se stačil chytit rukou o zábradlí. Druhá ruka mu vysela dolů.Držel se jednou rukou, ale i přesto pevně.Měl strach. Najednou nechtěl spadnout. Nechtěl zemřít. Chtěl vidět obličej dívky, která na něj mluvila. Ale docházeli mu síly. Pustil se. Padal dolů. Dívka se naklonila přes zábradlí a on těsně před smrtí spatřil její tvář. Byla to ta dívka z jeho snů…
(Opět, za chyby se omlouvám)

Anděl (Má vůbec první povídka)

23. července 2010 v 11:04 Povídky, básničky, kresby
Pršelo. On seděl sám na dřevěné ošoupané houpačce.Houpal se pomalu sem a tam.Plakal. Nikde nikdo, ale mu samota nevadila.Byl na ni zvyklí na tolik, že už si to ani neuvědomoval. Tma ho obklopovala ze všech stran. V ruce držel papírek. Papírek, který mohl vše změnit. Byli na něm jeho slova. Slova, které patřila dívce, kterou miloval. Neodvážil se jí to říct, ale pořád snil o tom, že je s ní. Představoval si jak jdou spolu po louce a drží se za ruce. Jak vdechuje její jemnou vůni a hladí ji po jejich hebkých, čokoládových vlasech. Díval se jí do nádherně modrých očí a opakoval ji dvě slova. Dvě slova, která pro něj znamenala tolik, ale pro ni nic. Miluji tě.. Znělo mu v hlavě.
Uvědomil si, že papírek je mokrý a nápis se pod deštěm rozmazal. Zbyli z něj jen modré fleky. Zmuchlal vodou nasátý kus bílého papíru a hodil ho kousek opodál. Najednou uslyšel kroky. Šla k němu cizí, drobná dívenka. Přistoupila ke zmuchlanému kousku papírku. Vzala jej a přicházela k němu. "Co tam bylo napsáno?" ptala se neznámá dívka. "Není to jedno?" Zeptal se a utíral si slzy. "Mě ne. Jsem zde kvůli tobě." "Kvůli mně ?" podivil se "Nikdo tady není kvůli mně. Kvůli člověku, který nic neznamená, který je sám a nemá přátele. Nejsem nikdo. Přece tu nemůžeš být kvůli nikomu, ne ?" Podíval se na ni. Byla nádherná. Blonďaté vlasy jí padaly přes obličej. Usmála se na něj. "Ty a nikdo… ? Jsi víc, než si myslíš. Jsi jedna z mála bytostí, které ví co je láska. Jedna z těch, jenž o ni stojí. Nechceš nikomu ublížit, ale lidé si toho neváží." "Prosím tě, jak tohle všechno víš?" "Ráda tě z vrchu pozoruji. Jsi tak citlivý." Stoupla si naproti
němu a on si až teď všiml, že je oblečená celá v bílém a je bosa. Uvědomil si, že ona není člověk. Je něco víc. "Kdo jsi?" Zeptal se. "Já ? Já jsem anděl. Každý člověk má svého anděla, ale nesmí se mu zjevovat. Ovšem já už jsem nemohla vydržet, jak se pořád trápíš. Porušila jsem kvůli tobě pravidla a musím zůstat zde na zemi. Ale budu s tebou.
Snad budeme oba šťastní." Zase se na něj usmála jejím tak roztomilým úsměvem. "Ty jsi vážně porušila pravidla kvůli někomu jako jsem já ? Vzdala ses svého místa kvůli mně?" "Ano, přesně to jsem udělala." Podíval se na ni a viděl jak mu ona podává svou hebkou dlaň. Chytl ji za ni, podíval se jí do očí a políbil ji. "Jsem tu pro tebe." Řekla mu a společně odkráčeli. Déšť ustal a on přestal plakat. Našel to co potřeboval. Svého anděla.

Byla pro člověka, který pro mě znamenal všechno. Za chyby se omlouvám :)

23.7. 10:49 :P

23. července 2010 v 10:49 Bláboly
Dobré ráno :) Tak co, jak se dneska máte ? :) 
Já sem se před chvílí vzbudila a už se nudím :D Takže tu začínám psát nesmyslné bláboly, ale ty mě vždycky bavili. Rozepíšu se, píšu, píšu a píšu a na konci zjistím, že jsem popsala milion A4. To je u mě normálka. Takže těchhle keců se asi už nikdy nezbavíte. 
Dneska jsem prožila velice zajímavou noc :D. V noci jsme se se sestrou a sestřenkama rozhodli, že půjdeme do bazénu. Vzbudili jsme celý barák, ale hlavně že jsme si zaplavali, né :P ? :D Jenže když jsme vylezli, tak jsme zjistili, že se nám ještě nechce spát, takže jsme si šli pustit film. Následovala velká hádka, který film to bude, ale zvítězil Den poté ( i když jsem to viděla asi milionkrát :D). Film skončil a byli asi dvě hodiny ráno, ale my jsme pořád nechtěli jít spát, takže jsme si pustili další film. Harryho Pottera a princ dvojí krve. U toho už jsem bohužel nevydržela a usnula asi nějak kolem třetí. Ráno se vzbudím a ležíme všechny na té naší malinké sedačce, dokopané, přeležené a všechny si stěžujeme na bolesti. :D Mě třeba příšerně bolí za krkem a nejsem sama :D. 
Takže velice zajímavé :D . Pokud tu neusnu, pokusím se sem dát konečně nějaké ty povídky. :)