Studentská rada

28. září 2012 v 23:47 |  Bláboly
Možná si pamatujete ze starších článků, jak jsem neustále psala, že něco organizuju pro třídu. Bavilo mě to, fakt že jo. A proto jsem se rozhodla přihlásit se do studentské rady u nás ve škole. Když nám řekli, že to probíhá jako pohovor, trochu jsem se zděsila.. vlastně, hodně jsem se zděsila, protože jsem nikdy nic takového nepodstoupila, ale šla jsem do toho. Protože jsem vážně stála (stojím) o to tam být.
Takže.. pohovor mám za sebou. Strašně, strašně, strašně moc se za to nenávidím! Neřekla jsem nic blbě, to ne. Jen jsem jim půlku DŮLEŽITEJCH! věcí říct úplně zapomněla. Furt si to v hlavě přemítám. Už dvě hodiny se tu snažím usnout a teď jsem to prostě nedala a musela to jít sepsat. Čekám na mail, v kterým se dozvím jestli mě vzali nebo ne. Pravěpodobnost je hrozně malinká. Hlásilo se nás tam 20 a berou pouze dva. A já vím, že mě nevemou.. Kdybych si byla jistá, že jsem tam ze sebe dala všechno, ani by mi to tak nevadilo.. prostě bych si řekla, že jsou tam lepší děcka jak já, že to chápu. Ale takhle? neřekla jsem jim v podstatě nic z toho! co jsem měla. Neřekla jsem jim, že pracuju jako dobrovolník v Madiu. Neřekla jsem jim, že jsem navrhovala po minulou třídu trička. Neřekla jsem ani to, že jsem organizovala karneval a dětský den. Neřekla jsem jim, když se mě ptali na koníčky, že hraju devátým rokem na flétnu. Neřekla jsem jim prostě vůbec nic! Většina odpovědí byla spíš.. achbože! vlastně to bylo uplně šílený. A přitom jsem z toho tak první dvě hodiny měla fakt skvělej pocit! pořád jsem se culila, usmívala.. myslela jsem si, že mě vezmou. A teď jak jsem o tom začla přemýšlet.. ne!! jsem příšerná, hrozná, blbá, neschopná!! Tak mi na tom záleželo a já to pokazím. JAK JSEM TO MOHLA TAKHLE PODĚLAT?
Víte, co je nejhorší? Že už nikdy nebudu mít možnost to napravit, protože mezi sebe berou pouze prváky. Chápete to? Proč?! Já chci mít možnost se zlepšit, oravit se. Říct jim, že jsem dobrá! že něco dokážu.. že nejsem nula..
Sakra. Nepodařilo se. Nevezmou mě. prostě mě nevezmou.. posrala jsem to. iegubsdiobfowebuqawsfd!!!
Proč všechno vždycky pokazím?.. vždycky. Jsem z toho na prášky. Chci jít spát, ale nemůžu usnout. Pořád mi v hlavě běží jak to tam probíhalo, co jsem měla říct jinak. Co jsem neměla říkat vůbec..
hrozně mě to mrzí.
Připadám si strašně bezmocná, když vím, že tím, co bych jim teď řekla, bych to napravila.. ale není možnost. je to šílený. Chce se mi brečet.
 

Ty kozo blbá, to sis dala.

26. září 2012 v 17:04 |  Bláboly
Je to fakt masakr ta škola. Myslela jsems si, že všichni jen dělají, jak je to tam těžké, aby byli jakože drsní, že tam jsou. Ale ne.. měli pravdu. Kdykoliv se mě teď někdo zeptá, kde jsem na škole a já mu to řeknu - slyším jen odpovědi typu:

"Ježiš to sis dala.."
"Jsi magor, gympl je k ničemu.."
"Heh, stejně do konce roku odejdeš.."
"A to dáváš?"

Ne, nedávám. Za tím, že gympl není k ničemu si stojím. Stojím si i za tím, že neodejdu. Možná teď do pololetí budu mít čtverky.. než to doženu. Ale pořád se tak nějak snažím doufat, že si to zlepším. Že já se zlepším. Že najdu způsob, jak školu zkombinovat s věcmi, které mě baví.. protože takhle to nejde. Jen blbá cesta ze školy mě stojí hodinu a půl volného času, což je fakt masakr.. ale na jednu stranu by se určitě z této hodiny a půl dala udělat plusová činnost. Vzít si sluchátka, vysrat se na lidi kolem. Vzít si knížku, deník, učení.. cokoliv. A prostě, zpříjemnit si to.
A musím takhle myslet nad každým mínusem v mém dni. Musím vymyslet, jak je přeměnit na plusy, popřípadě některé mínusy nechat, ale obklopit je plusama na tolik, že už je ani nebudu vnímat. Musím to nějak vymyslet. Musím se dát dohromady.
Nejvíc mě sere, že nechápu matiku! Vždyť já jsem vždycky milovala matiku. Milovala jsem ji, protože jsem se do ní nemusela učit, chápala jsem ji, bavila mě.. a dneska? za pěět. Ze zeměpisu? za pěět. Z angličtiny? Za pěět. Však proč ne. můžu po třech týdnech ve škole propadat rovnou z několika předmětů. ( Vlastně ještě nevím, jestli ty známky budou pětky, ale myslím si to, protože jsem tam toho vážně moc nenapsala.. ale kdyby to byla 4!! ach můj bože! kéžby!).
Je šílený, jak se mi změnili hodnoty.. Minulej rok, jsem jako dobrou známku brala pouze jedničku. Dokázala jsem na sebe být naštvaná i kvůli tomu, že jsem měla ztrhlé body, ale známka byla pořád jedna.. Za dvojku jsem se neměla ráda. Za trojku jsem se nesnášela.
Teď bych děkovala snad celému vesmíru za to, že mám trojku! Skákala bych do stropu za trojku.. cokoliv. Jen neprodat. Jo, bude mi to pořád vadit, budu na sebe naštvaná, budu uvažovat o přechodu na jinou školu.. ale budu si s tím muset vystačit.
Jinak mě taky trochu bolí, jak jsou teď všichni na té škole popárovaní. Člověk než přejde z jedné učebny do druhé vidí několik zamilovaných lidiček, jak se usmívájí, samé ťuťuňuňu! A za ručičku se chytnou a pusinka, a prdelka.. Ach, leze mi to na nervy. Vypadaj tak šťastně a bezstarostně. Jak to sakra dělaj, že si z té školy nic nedělají? To jsem snad jen já tak vystresovaná? Nebo to nedávají znát? Nebo prostě mají jen sebe navzájem a to jim tak nějak pomáhá..? nejspíš. Achjo, potřebuju dvojičku! Nutně! Aby mi to pomohlo ve studiu!!
Na jednu stranu se tam vážně pořád těším, protože ten kolektiv je úžasný. Jsem strašně ráda za ty lidi, s kterýma si vážně rozumím. Zasmějeme se, poradíme se, pomůžeme si.. To je skvělý pocit.. na základce jsem vždycky byla tak nějak sama a proto se tam teď tak těším.. ale stejně. Je to síla. Bojím se, že za chvilku ten stres z učení a známek převálcuje tady tyhle skvělý pocit a já nebudu mít důvod tam chodit..
Takže - teď pro změnu piju kafé, aby mi dodalo trochu energie do dalšího učení. Žeru čokoládu, stahuju si xxxxx stránek, který se musím jít učit a ještě než se to dostahuje a dovytiskne, poslouchám Linkin Park, které poslední dobou díky jednomu skvělému člověku (o tom taky jindy..) miluju!

Snad jste na tom psychicky lépe než já.
Mějte se kráásně.

Pretty face

25. září 2012 v 21:43 |  Bláboly
Zrovna jsem přišla z divadla.. bylo to fajn, ale o tom teď ne. Musím se jít učit a spát a spát a spát! a jíst a spát!
Jen mám nutnou potřebu podělit se s váma o tohle:

Ach, trošku nádhera..
 


Tisíc sem, tisíc tam.

20. září 2012 v 18:36 |  Bláboly
První známka v nové škole? 4! Jo, super. Na základce jsem ěmla tři čtverky za celej rok a teď je to rovnou první známka. Druhá je naštěstí 1, ale to je literatura, takže to se moc nepočítá, protože ta mě prostě baví.
Taky mě štve, že si naše škola myslí, že krademe: divadla 1100,- , lyžák 10 000,-, zájezd Švédsko - Dánsko 7 000,-, zájezd Anglie 10 000,-, zájezd Španělsko 8 000,-.. Nejvíc mě štve, že člověk by vážně chtěl jet všude, ale teď je těch výdajů tolik, že je mi blbé našim říkat i na blbý sešit. Takže? rigeuwrsowbuitiwu!! potřebuju brigádu. A kde mě asi tak vezmou v 15-16ti letech? nikdee, já vím. Divadlo je prostě jasný, ale potom si musím vybrat dva zájezdy. To bych měla jasno - Anglie a Švédsko-Dánsko. Ale! Měla bych jet do Španělska, když chodím do tý španělštiny.. tak co teď? Poraďte mi někdo prosím. Co mám dělat?

Jinak se mi ve škole ale hrozně líbí. Nějak kašlu na známky, na učitele, na to, že nic jiného než školu nestíhám.. já se tam těším. máme nejúžasnější třídu jakou jsme mohli mít ( nebo jsem si tam našla pár skvělejch lidí, který jsem si neuvěřitelně rychle oblíbila).
Saxofonu jsem nechala a hraju zase na flétnu.. Je mi jasný, že byla blbost toho nechat, ale fakt jsem to nedávala. Flétna mě baví víc a nebudu s tím teď mít takovou práci..
A dneska mi přešel nejlepší pohled na celým světě!!
Jo! A mám celý nově předělaný pokoj. Celkově, je to všechno teď úžasný, jen peníze letí pryč neuvěřitelným způsobem. Nikdy jsem do toho takhle neviděla, ale každý týden do mě naši vrazí min. 2 000,- a prostě.. nebaví mě to. Chtěla bych jim nějak pomoct.. obzvlášť teď, když taťka přišel o práci.. Je to šílený.

A záměrně tu píšu článek, abych se nemusela učit na zítřejší test z angličtiny. Nee! jdu se učit, ať není další čtvera. mějte se, smějte se, učte se a užívejte! ( Joo, nejvíc se těším na zítřejší věčer!!! To bude snad zase super uvolnění.)

Jen tak do větru

17. září 2012 v 18:09 |  Bláboly
egkjnbwekzeosgndb!!!
Poslední dobou je tahle směs písmen nejlepší vyjádření mých pocitů. Jsem zmatená. Sama v sobě. A nejhorší je, že až teď začínám poznávat jak moc se nevyznám v lidech. Sakra! Všichni se tváří tak mile. Samé ťuťuňuňuu, jsi kámoš, mám tě rád.. HOVNO LEDA! Nikdo z nich nemá rád nikoho jiného, než sám sebe. Tak to prostě je. Lidi jsou zlí, zákeřní a nevyzpytatelní. A já s tím nic neudělám. Já ten svět nezměním, na to sílu nemám. Nezměním ani svět, ani Zlín, ani rodinu.. nic. Nemám snad sílu ani na to změnit sama sebe!
Ajoo, já se o to snažím. Vždycky si řeknu: Tak joo, budu jiná. Prostě musím.. ale takhle to prostě nefunguje!
A teda.. neříkám, že chci být jiná.
Jen trošku..
Protože.. chcit být jako ony.. někým jiným.
Všechno mi teď přijde zvláštní. A jiné.
Možná je to školou, novýma lidma.. novým životem. Možná si zvyknu. Možná taky ne. A možná všechno bude v pohodě..
..možná..
nesnáším to slovo.

Piju čaj, poslouchám Red Hot Chilli Peppers a snažím se zhluboka dýchat a vsugerovávat si myšlenku: Ach, dyť ten život je tak krásný.

První dojmy z lesní čtvrti

4. září 2012 v 20:50 |  Bláboly
První dojmy z nové školy jsou naprosto absolutně neuvěřitelně maximálně magicky kouzelně a nevím jak všelijak pozitivní, kladné, optimistické a prostě neskutečné! Ach, jak mně se tam líbí!
Třída plná naprosto skvělých lidí, i když s pár holkama jsem si vyloženě nesedla.. ( Pardon, ale nepřijde mi moc normální když na seznamováku večer ležíme na pokoji, usínáme, povídáme si, je tma a ona se najednou zvedne, jde se upravit do zrcadla, usměje se na sebe, zhasne světlo a zase zalehne do postele. Nebo taky to, že pomlouvají na každém úplně všechno. Je normální, někoho pomlouvat kvůli tomu, jaký má hlas?! - a ano, to myslím zcela vážně! Po hlase následuje na řadu dalších milion věcí - postavu, oblečení, vlasy, zuby, a bla bla bla.. prostě klasické drbny.) Nu co, vystačí mi kluci :D. Bavím se s kluky teď nějak víc než s holkama a je to uplně o něčem jiným. Dyť s nima se dá bavit víc jak s holkama sakra. Našla jsem si tam jednoho supr čupr kamaráda, s kterým si rozumím snad uplně ve všem. Dokázali bysme se spolu bavit nevím jak dlouho a pořád by bylo o čem.. Sedíme spolu téměř v každém předmětě ( téměž v každém, protože na některé hodiny vůbec nejsme spolu). Chodíme spolu ze školy a kupovat sešity a učebnice a papuče a vyřizovat kartičky na autobusy a všechno. Jsem zvědavá jak dlouho nám tohle kamarádství vydrží, ale zatím jsem za něj hrozně ráda. Dejme tomu, že bychom mu mohli říkat Skaut. Skaut, s kterým můžem klidně celé hodiny obdivovat výhled z oken, kde je všude, kam jen oko dohlédne, les. Řeknu vám, ta škola je na úžasném místě. Hold se ta škola nejmenuje jen tak "Gymnázium -Lesní čtvrť"
Z učitelek mi jsou protivné zatím jen dvě. Jedna se stále usmívá, snaží se vypadat mile, ale uvnitř to bude nehorázná mrcha a potvora a zkrátka nevyzpytatelná ženská. A ta druhá jen učí angličtinu, která mi prostě nejde a proto mi přijde hrozně protivná.
Obědy taky snad nebudou tak špatné. Navíc už jen to! Panebože!! Můžeme si vybírat ze tří jídel!! To je luxus vážení :D.
Jsem nadšen. Absolutně nadšen. Ať už z výhledu, z jídel, spolužáků. Tak taky z toho, že si připadám jako VELKÝ STŘEDOŠKOLÁK! Jo moji milí, jsem tam! Jsem středoškolák! Jsem ten divný gymplák jak všichni říkají!! Kurňa, ale já jsem na sebe pyšná.






(Pra)prarodiče

28. srpna 2012 v 22:50 |  Bláboly
A tak mě dneska napadlo, proč nikdo z naší rodiny už nezajde za dědečkem (pradědečkem) na hřbitov, když to není vyloženě nutné. A tím nutné myslím svátky, atd..
Napadlo mě to, když jsem šla dneska domů přes hřbitov. Je to tama kratší.. a tak jsem si uvědomila, že tama chodím téměř každý den, ale k pradědečkovému hrobu jsem nešla ani nepamatuju. Nejhorší je spíš to, že si ho už nepamatuju. Zemřel v roce 2001, kdy jsem měla 4 roky, takže je to poměrně dávno. A jak je vidět - člověka všechno přebolí. Usuzuju podle toho, že tam nejde už ani mamka, a snad ani babička, ani prababička.. A spíš mě to mrzí. Kvůli němu. Určitě by si tohle nezasloužil. A tak jsem se rozhodla, že tam budu chodit pravidelně. I když na něj nemám žádné vzpomínky..
Byl to pradědeček z mamčiny strany. A dědu z mamčiny strany jsem nikdy nepoznala. To byl zase člověk, který neustále chlastal, vysedával někde po nocích, dělal problémy a o mamku se nestaral. V tomhle táhli s babičkou za jeden provaz. Mamku vychovávala prababička s pradědou. Tenhle ten děda, vůči kterému chovám tak nějak odpor - už proto, co všechno dělal mamce, byl prý dokonce i ve vězení a tak si dovedete představit, jaká bude asi babička, když dokázala žít s tímhle člověkem ( uplně stejná).

Děda z taťkovi strany zemřel v roce 2007 na rakovinu. Toho si pamatuju moc dobře. To byl nejlepší člověk ze všech (pra)prarodičů. A strašně mě mrzí, že tu teď nemůže být a vidět, jací jsme. Jak se měníme. Že nám nemůže vyprávět všechno, co nám vyprávěl, když jsme spali s ním v posteli.. a tak. Do dneška si pamatuju ten pocit, kdy nám to řekli... bulela jsem jak želva. Asi jako teď. Je mi prostě smutno. Po něm. Po všem.. celkově. A jak dlouho se s tím smiřoval taťka.. nechci na to vzpomínat.
A tak nějak si říkám, co se může všechno posrat?.. Dneska odvezli babičku z taťkovi strany do nemocnice. Mrtvička.
A jednou o nich všech napíšu třeba samostatnej článek, protože někteří si to zaslouží a ti druzí zase stojí za to se nad nimi zamyslet.. ale teď na to fakt nemám. Jindy.


I'm mosquito.

24. srpna 2012 v 20:34
Někdy si čtu články na různých blogách (ach, jak se to skloňuje?), potom mi někdo padne do oka a já si říkám "Týjo, ten člověk je zajímavý." A jelikož mě články toho člověka táhnou víc a víc do hlouby, tak čtu dál a po chvíli začnu toho člověka obdivovat. Ať už kvůli názorům, hudbě co poslouchá, talentu nebo různě.. a pak si řeknu, proč mě ti lidi tolik fascinují?

Odpověď na to není nijak složitá..
Vlastně je uplně jednoduchá.
Protože prostě -
já taková nejsem.
Bohužel.

A i když bych taková chtěla být, tak sebe asi nezměním. Je to smutné. Teda. Možná. Po naražení na pár takových blogů si připadám hrozně nezajímavě, nudně.. Připadám si jako obyčejný (dejme tomu) komár ( kterých je všude plno), který ty zajímavé lidi jen otravuje.

Haha, super. Že? Takové pocity vážně miluju.
Nadruhou stranu prostě vím, že je to pravda. Že to tak prostě je.
Jen na to chvilkama zapomínám.

A klidně bych pár takových blogů uvedla jako příklad, ale zase by se to mohlo brát jako vlezdoprdelství, takže nene.
Nechám to tak.
A budu smutnit.
A říkat si: UDĚLEJ SE SEBOU NĚCO!


Jo. A taky mi konečně došlo, že umění není napsat nejdešlí článek. Ale krátký článek s dlouhým obsahem. Och. A to mi taky došlo až po přečtení jednoho komentáře na jenom z těch úžasných blogů.

A jo! Ten komár anglicky je prostě skvělý.








Čekám na něco, co přišlo, ale já to odmítám.

23. srpna 2012 v 14:14 |  Bláboly
Je zvláštní, že jsem strašně dlouhou dobu nedokázala přemýšlet nad ničím jiným než nad tím, jak bych chtěla vztah.. Přemýšlela jsem, že musí být přece úžasný pocit se probouzet a usínat s pocitem, že máte někoho rádi (neříkám milujete, protože je to prostě až moc silný slovo) a on má rád vás a že je vám prostě skvěle. Přemýšlela jsem nad tím, jak bych si chtěla užívat tu zamilovanou pubertální bezstarostnost a snila jsem o někom, kdo mě bude dělat šťastnou. A neměla jsem nějak moc nároků. Vlastně žádné nároky. Nemám žádného vysněného nebo nějaký seznam, jak by měl ten správný kluk vypadat. Prostě jen čekám a doufám. A je mi jedno, jestli má blonďaté vlasy nebo černé nebo hnědé nebo zelené a fialové. Prostě mi musí padnout do oka.. Teda, tohle jsem si říkala nedávno. Stále jsem mluvila o tom, že chci vztah. A teď? Jo, teď mám možnost. Možnost mít vztah. Dokonce se mi ten kluk líbí, rozumím si s ním A JÁ KOZA se z toho snažím jakýmkoliv způsobem vymotat. Je to normální? Není. Nejsem normální. Ale já za to vážně nemůžu. Něco mi říká, že se to prostě nehodí. A nevím proč.. Pokaždé, když mi napíše, jestli se nepůjdu projít, nebo do kina, nebo jestli jdu na zábavu, nebo jen jak se mám a když mi přeje na dobrou noc.. Nevím, co mám dělat. Dokonce jsem se pro něj na facebooku zneviditelnila, aby mi nemohl psát, a na esemesky odpovídám jen zřídka. A možná je to tím, že je o nějakých 8 let starší jak já. Možná je to tím, že ho dřív chtěla má sestra a možná je to vším dohromady. Ale prostě nemůžu.. A tak si říkám, jestli jsem vážně na ten můj vysněný vztah připravená. Jestli nemám ještě čekat.. protože jsem chtěla, aby to přišlo a teď předtím utíkám. Nechápu se. Ale mám tušení, že kdyby mi napsal Kudrnatý, tak nepřemýšlím a utíkám za ním teď hned. Což nechápu, protože jsme spolu byli venku jen jednou a protože je moc malý a vypadá tak na 12let... ale ach!Proč mi nemůže napsat on? Ten nenapíše. Ten bude dělat, bohužel, dál mrtvého brouka.

A k blogu. Neustále měním design. Omlouvám se, možná vás to štve, možná ne a možná si toho ani nevšimnete. Ale já se jen snažím, abych tu s tím byla spokojená. Bohužel se mi prostě nedaří a nedaří. Nic se mi nelíbí, prostě sama nevím, co si představuju. Jednou to třeba dovedu k dokonalosti.

Pytel oves.

20. srpna 2012 v 9:55 |  Bláboly
Už jsem vám párkrát slibovala nějaké fotky, tak to chci dnes napravit a nějaké vám sem dát. Nebude jich moc, protože jsem se ještě nenaučila brát foťák všude. Takže z chvilek, kdy si užívám nejvíc, fotky nemám.. bohužel. Ale to nevadí, mám to alespoň v hlavě.

Ani s Brna nemám moc fotek. Tam jsem foťák sice měla, ale jelikož jsme chtěly s Barčou jen utrácet peníze a celý den jsme létaly po obchodech, nebylo moc CO fotit. Nevadí. Každá jsme utratila téměř všechny své peníze a udělaly jsme si pěkný výlet. Ráno v šest hodin jsme vstaly, nasnídaly se, vypravily a uháněly na autobus ze Slušovic do Zlína a pak jsme běžely, abychom stihly další autobus ze Zlína do Brna. Bylo to tak tak, ale stihly jsme to. A pak jsme jen jely, poslouchaly cestou písničky, povídaly si a zkrátka si užívaly každou chvilku spolu. Došly jsme do Vaňkovky, pak kousek za Vaňkovku, ale do dalších akcí jsme se raději ani nepouštěly. Vzhledem k tomu, že jsme se nemohly vyznat ani ve Vaňkovce, vzdaly jsme nějaké větší cestování. Ale nám to stačilo. Barunka pokoupila hodně - svetr, dvě mikiny, kalhoty, šátek, boty a dárek pro taťku k narozeninám. Já jsem neměla ani tolik peněz jako ona, takže jsem koupila dvě mikiny, tričko, šátek a nejúžasnější naušnice na světě! :D Vzhledem k tomu, že potřebuju kalhoty je to docela zbytečné utrácení peněz :D. Nevadí. Kalhoty příště. Někdy mezi nakupováním jsme si zašly na oběd, a o půl šesté jsme si to mířily zpátky do Zlína a potom zase k Barči. Trávíme teď spolu hrozně moc času a jsem za to ráda. Je mi jasný, že je to v podstatě jen proto, že mají se svým mužem trošku krizový období, ale právě proto bych s ní chtěla být co nejvíc, aby byla v pohodě.
No a ještě něco málo k víkendu. V pátek jsme s Barčou vyrazily na zábavu. Byli jsme domluvený s pár dalšíma lidma, že se tam sejdem a ještě kolem desáté hodiny tam byla hrozná nuda. Bylo nás jen pár a nikdo neměl nějak "zábavovou" náladu. Naštěstí se k nám později přidali další neznámí lidé, s kterýma jsem se alespoň seznámila a začalo to být hrozně fajn. Když nás potom jeden kluk vytáhl na parket, začaly jsme si to vyloženě užívat. Celý večer jsme protancovaly a někdy kolem třetí ráno jsme se vydaly domů. Sobota byla zase v trošku jiném "stylu". Jely jsme totiž s našima fotbalistama na zápas do Lidečka. Byla sranda sledovat, jak se tam všichni dohadujou s rozhodčím a jak ten řve na půlku lidí co se dívali, ať táhnou do prdele, že on je poslouchat nebude :D. nakonec jsme si taky zakopaly, ale jelikož jsme na to neměly obuv, a já si třeba boty úplně vyzula, tak jsem si asi ulomila palec, který mě bolí ještě teď, ale nevadí :D. No a neděle? Ta byla ještě horší. Vzbudila jsem se kolem desáté, zavezly jsme s mamkou Barču na trolejbus a pak se celá naše rodinka vydala na kolách do pizzerky na oběd. Docela jsem čuměla, že všichni chtěli jet na kolách, protože mám docela zdechlou rodinku:D. Přijeli jsme domů asi o třičtvrtě na tři a o čtvrt na čtyři už jsem zase jela s kamarádem do lomu se koupat. Z tama jsme se vrátili v sedum a o čtvrt na osum už jsem zase měla sraz s Magdou, takže zase strašně zaplněný den. Ale fakt si tohle užívám.

Fotky jen z Olomouce. Nemám nervy na to nahrávání.


Kam dál