Jsem jinde. Nějak k tomuhle blogu už nemám důvěru.
Kdo by mě zájem o adresu novýho, tak dejte vědět. Některým ho vážně ráda řeknu :)

Tak jsem přežila první vyučování odpoledne. Není to sice žádná slast, ale to, že si můžu pospat a to, že máme každej den jen pět hodin mě trochu povzbuzuje. O čem že to mluvím? U nás na škole probíhalo měření nějakých látek a na prvním stupni se naměřila zvýšená norma minerálních vláken. Není to azbest - učitelky jen slyší to slovo a šílí, tak vám radši objasňuji, že o azbest se nejedná! No a jelikož se to prostě musí TEĎ HNED VYČISTIT (je to tam už od té doby, co se budova postavila, dýchali jsme to několik let, ale najednou je to hrozný problém a nemůže se s tím čištěním počkat do prázdnin.), tak se nemůže na prvním stupni vyučovat. Proto je první stupeň přesunutý na naši budovu druhého stupně. Učí se tam dopoledne. A protože už bychom se tam my nevešli - musí se učit na směny. Takže teď budeme dva měsíce chodit do školy jak blbečci od půl jedné do pěti. JUPÍÍ! Všichni skáčeme radostí do stropu.
Ale ne.. musím na tom hledat to pozitivní.

Třeba, že:

1. 1. Odpadla nám ruština, tělocvik, informatika.

2. 2. Můžu spát až do oběda - i když to nikdy nedělám, protože to neumím.., ale ta možnost tady je.

3. 3. .. a trojku už asi nevymyslím.

Ono toho totiž moc dobrého není. Nebo možná by bylo, nevím. Jsem teď proti tomu ještě hrozně zaujatá. Za chvilku si určitě zvykneme a už nám to ani nepřijde. Bude potom hrozné vracet se do starých kolejí.

Jinak - jak probíhali Velikonoce? Nesnáším ty svátky. Dobrovolně bych nikdy nikomu neotevřela, ale jelikož je to mé milované mamince prostě blbé, tak se otvírat musí. Nejlepší ovšem bylo, když přišli moji a sestřiny kamarádi rovnou ze zábavy v šest hodin ráno. Ne, nejsem takové ranní ptáče a nebyla jsem vzhůru. Přesto je mamka mile ráda pustila domů, dokonce do mého pokoje. Spíše řečeno do postele, protože mi prostě odhodili peřinu a zmlátili i tak. Jasněě, proč by né, žejo. Takže nejkrásnější probuzení na světě. Hlavně pro ně musel být docela šok, když mi odhodili peřinu, já jen v tričku a spodním prádle.. A co! Prostě nebudu spát v kalhotech, nesnáším to. Taťka jím hned začal nalévat slivovici a prostě.. takhle začal ten NEJKRÁSNĚJŠÍ SVÁTEK!
Ve vaně jsem skončila dvakrát. Debilní svátky, debilní svátky, debilní svátky! Na velikonoce zapomeňme a pojďme radši přejít k jinému tématu..

Mám pořád neuvěřitelnou chuť na kafé. Nevím, co budu dělat za pár let. A pořád jím, protože se nudím. A hrozně mě štvou holky ve třídě a hrozně mě štve, že jsem tak blbá a všechno mě štve...
Nechci dopadnout jak naše učitelka, která si pořád na něco stěžuje. Je mi to u ní hrozně protivné a nechci dělat to samé. Proto bych vám mohla napsat, i pár pozitivních věcí ..- > Je super, že venku svítí slunce, i když moc nehřeje. Je super, že mám někoho, jako je Barča, i když se vídáme párkrát do měsíce. Je super, že mám bráchu a celou rodinu, i když se často hádáme. Je hrozně fajn, že si můžu teď ležet v teplé posteli, poslouchat písničky, které zrovna teď chci. A je super, že jsem dostala rozum a přestala si třídit lidi podle toho, co poslouchají. K tomu mě mimochodem přivedl jeden kamarád, když jsme měli psát do školy básničku sami o sobě. Vážně se mu povedla.

"Rodina se divila, proč milujem s bráchou RAP.

Nepochopili, že tam je naše odpověď."

Nechci být pořád tak protivná. Nevím. Má to tak být, že všechno pozitivní a veselé musím pořád hledat? Nemůže mě to prostě trknout samo?

Venku je zima. A já mám hroznou chuť jít se projít. Vylézt z "klece" a porozhlédnout se po okolí. Přijít domů totálně zmrzlá, s dobrou náladou, protože jsem si právě užila super den s nejlepšími kamarády, který mám ráda, s kterýma jsem se několik hodin v kuse smála. Uvařila bych si čaj, zalezla do peřin buď s knížkou nebo notebookem a byla ráda, že jsem v teple..
Ale nic takovýho se nestane. Ven můžu jít leda tak sama se sebou a teplo domova se mi protiví. Chci promrznout až na kost. Nechci tady být každej den zavřená. Prosím, prosím.. zařiďte někdo, aby se objevil někdo, kdo by byl ochotný se mnou chodit ven, snášet moje výkyvy nálad, mé poskakování, tančení, zpívaní, blbnutí.. Kdo by byl ochotný se mnou prožívat všechno, co patří k mýmu věku. Takhle to bude opravdu zajímavý.
Vždycky, když se někde někdo ptá někoho na nejšťastnější nebo nejsmutnější vzpomínku, zamrzí mě, že bych neměla co říct, kdyby se někdo zeptal mě. Životem proplouvám. Žádné výkyvy, nic zváštního se neděje. A proto nemám o čem psát články. Nebudu vám tady každej den popisovat, jak se nic neděje, že je to na prd. Moje nejsmutnější vzpomínka z dětství bude to, jak se pořád nic nedělo. Že jsem vlastně nic nezažila.

Jinak program přes týden mám teď neuvěřitelně nabitý. A hádejte čím? Áno, správně. Školou. Nemůžu zapomenout a nepochlubit se. Mám z toho totiž hroznou radost a je mi jedno, že možná budu působit namyšleně. Není to sice žádnej super výkon, ale JÁ jsem z toho měla hroznou radost. Byla jsem na přijímačkách nanečisto a ze 133 děcek jsem skončila v pořadí jedenáctá. Doopravdy se na tu školu hlásí 158 děcek (což je o hodně míň než všichni čekali) a berou 120. Takže už nemám zas takovej strach. Nějak to dopadne. Jak řekla Terry: Vždycky nějak bylo a bude. Nějak se mi tady těch jejích pět slov vrylo do paměti..

Její pohyby a výrazy v tomhle videu jsou mi hrozně nesympatický. Ale v každém případě je jediná, koho ty poslední tři prodepkařené dny poslouchám. Má skvělý hlas.

A jestli Rytmus zítra vyhodí Fehérovou, tak se na to přestávám dívat! Je tam ze všech nejlepší.

Nevím, čím to je, ale poslední dobou prožívám problémové období, haha. Nic se mi nedaří, na všechno seru a je mi to upřímně jedno. Vím, že na druhý den ve škole píšemš snad stopadeást testů a já to ani neotevřu a radši lezu ven se strýcovým psem. Ajda. Poslední dobou jsem si ju úplně zamilovala. Miluju procházky s ní. Bohužel, je na ně málo času. Na všechno je málo času..
Chtělo by to, aby měl den jednou tolik hodin co má. A chtělo by to prázdniny. Ještě 100 dní! A měsíc do přijímaček. A dva týdny do narozenin. A jeden do do víkendu. Ach, jak jsem ráda i za ty dva dny volna.

No, přijela jsem z lyžáku. Slíbila jsem fotky, tak je sem dám, ale žádné úžasné nejsou. Čas na focení nebyl, pořád se něco dělo. Ať už lyžování, hry nebo záchrana kamarádky, která si přetrhla vazy a zbytek týdne chudina ležela na pokoji.

Dneska odjíždím na lyžák.
Bylo hrozně složitý zařídit, abych mohla jet. A včera, když jsem házela věci do kufru, chytla jsem divný pocit, že se mi tam vlastně vůbec nechce. Dnes už je to lepší a začínám se těšit. Věci jsou napůl v kufru, kostým na karneval nachystaný, stahovačka na koleno taky( bohužel ne ortéza, protože je to dražší záležitost), takže jsem zvědavá, jak to moje kolénko přežije, a tak vůbec! Kupa jídla se taky chystá, knížka, obálky a známky taky a určitě to bude super!
Každopádně až se vrátím, napíšu, jak bylo. Foťák beru, takže se nejspíš můžete "těšit" i na fotky.
Nesmím zapomenout zmínit, že když jsem dneska navštívila blog, uviděla jsem krásný číslo, které mi říkalo, že včera tu bylo nejvíc lidí za celou existenci mého blogu. Je to můj osobní rekord a určitě mi to zlepšilo náladu nejmíň o stupínek. Nebudu tvrdit, že mi je návštěvnost jedno. Určitě mě hrozně potěší, když někdo navštíví "můj svět" a ještě se sem rád vrací.
No nic. Tak se s vámi loučím. Mějte se fanfárově.

Já už na to nemám koule. Může mi někdo vysvětlit, prosím, chlapskou logiku?! Jak se to sakra chovaj? Myslí si o sobě, že si s náma můžou mávat jak chtějí a mi budeme běhat jak oni pískají? To se teda pletou, hošánci. Já ze sebe blbečka dělat nenechám. Zažila jsem si toho už dost na to, abych si mohla říct, co si ke mně můžou dovolit a co ne. A takhle, se on teda chovat nebude! Je mi z toho špatně. Jednou velké ťuťuťuňuňuňu a potom se měsíc neozve, mobil mi nebere a na sms neodpovídá. A potom! Když zase on má náladu, tak to jóó.. to si můžeme psát do dvou v noci a do pěti ráno vyvolávat na mobilu, když JÁ v šest stávám do školy a on se hezky válí doma. Ale když mu potom volám já ( slušně o půl desété večer ) tak mi to nevezme s tím, že se omlouvá, že musela ráno jet někam kohosi zavést a chtěl si odpočinout. ALE BOŽÁTKO! Víš kolik ti vůbec je?! Jo, o 5let víc než mě a stejně se mi zdá, že mám více rozumu než ty.
Prosím, vy tam nahoře, dovolte mi v příštím životě být muž. Třeba by se mi to všechno nějak vysvětlilo a POCHOPILA BYCH TO.
Školy mám až nad hlavu. Každej den se domů vracím kolem šesté. Jsem unavená. Nehorázně. Nechutně. Nejvíc. Unavená. Možná proto taky dneska zůstávám doma. (Maminka se nechala přemluvit proto, že prej vážně nevypadám nejlíp a za dva dny odjíždím na lyžák.). Do školy možná nejdu, ale za to musím do nemocnice. Tomu se říká výhra. Nesnáším to tam. Smrdí to tam, všichni jsou až přehnaně milí, staří si chtějí povídat a vyprávět mi své příběhy, do toho vždycky nějak vloží, že toho už se oni nedožijou a vy na to máte kývat hlavou, usmívat se a říkat, že určitě ano.. Možná proto, že ta atmosféra je tam taková, jaká tam je, z tama vždycky vyletím za 2 minuty, takže to nebude dlouhá návštěva. Jenom doufám, že ty usmívající a milé sestřičky mi dají razítko do žk, protože jinak bych do té školy asi vážně musela. Dneska se mi to náhodou docela hodí, protože píšeme z dějepisu. 50 otázek, vybere z nich 8. Není to taková hrůza, v podstatě je mám úplně našprtaný, ale když se tomu můžu vyhnout.. nevím proč, ale je to tak. I když to umím, raději se tomu vyhnu. Nervíky, nervíky.
Taky bych se chtěla tady veřejně omluvit. ( Tady slečně. - dlužím ti dopis. Já vím. Promiň. Dneska, když teda budu doma, určitě ho napíšu. A pokud na lyžáku bude možnost něco poslat, pošlu ti pohled.

Ježišmarja, já mám takový hlad!

Dala bych si nějaký pořádný jídlo! A nebo třeba úplně nepořádný. Z KFC. Nebo hranolky z MCdonaldu. A nebo vlastně úplně cokoliv. Zmrzlinu, oříškovou čokoládu, párek, cokoliv! Ale už se tu asi dvě hodiny přemlouvám, že hlad je jen přeslečená žízeň a piju asi padesátej čaj.

Vím, že bych měla psát článek o měsíci. A já ho napíšu. Ale ne teď. Můžete ho čekat v neděli, nebo zítra, ale dneska se mi nechce. Musím si k tomu sednout a zapřemýšlet, protože můj mozek nepracuje tak jak by měl. A já musím vzpomínat na stavění postele s Barčou, na naši třídní bowlingovou akci, na propíchnutí ucha, na dread, na nové kamarádství, přípravné kurzy, kudrlinky, atd.
Píšu teďka hrozně krátký články. A jo, stydím se za to, ale nemám nervy na to, "vylévat si tu srdíčko".
I tenhle článek ze sebe musím dostávat na silu. Nevím proč. Je to na nic.
A musím se jít učit :// (chce se mi, no).

Tak vás alespoň zdravím z postele s čajem, jelením lojem a sešitem dějepisu.
Mějte se krásně!

Smutné je to, když si chcete s někým popovídat, vymluvit se a třeba se i chvilku zasmát a on vám řekne, že tohle všechno můžete dělat i přes počítač a velice se diví, že jste ho chtěli navštívit. Smutné je, když si něco strašně přejete, ale ostatní vám říkají, že na to jste už moc velcí. Smutné je to, když někdo předroste svůj věk a přijde tak o několik úžasných let, kdy by si měl ještě hrávat s panenkama. Smutné je, že právě tohle se teď děje u každého druhého dítěte.

Smutné je to, když máte strašnou chuť do něčeho mlátit, plakat a nadávat a zrovna je plný barák lidí a není místnost, kam se zavřít a všechno tohle dělat. Smutný je to, když nemáte člověka, s kterým si můžete všechno říct a věřit mu! Smutné je, když se musíte bát, že se vrátí minulost a všechno se bude opakovat..

Trpím.
Hahá. Psala jsem minule, že jsem šťastná a volná. Šťastná nejsem a volná být nechci.
Raduju se sice s pár věcí, které mi zvedli/zvedají náladu, ale když si vzpomenu na páteční večer, úsměv zmizí.

Vzpomínám si, jak jsem tady psala článek o naší třídě.. Jak je to nejhorší třída na světě. Jak se těším až z tama odejdu. Možná jsem tu i párkrát psala o jedné holce ze třídy, která mě neuvěřitelně štve. Rozmazlená vyhu*ená nána. Omlouvám se, ale o ní jinak mluvit nejde. No a právě tady tahle nána už asi měsíc nebyla ve škole. A víte co jsem zjistila ? Bez ní mám super třídu! Vždycky jsem se pohybovala mezi lidma, kteří se s ní baví a kteří se jí nechají ovlivňovat. Ale teď v poslední době jsem se náhodou dala do řeči s úplně jinou skupinkou a zjistila jsem, že s nima si rozumím. Takže teď řeším, že z tama odejít nechci.
Přemluvili mě, abych s nima jela na lyžák a já i kvůli problémům s kolenem jedu, protože prostě odmítám být s tamtou ve třídě, když oni tam nebudou.

No a abych se vrátila k pátku. V podstatě to byl bezva večer. Hráli jsme bowling a pak se nás 12 namačkalo ke stolu pro šest. Povídali jsme si, smáli jsme se.. Chvilkama jsem brečeli a něco si vysvětlovali.. Ale bylo to fajn. A děkuju za ten večer. Doufám, že jich takových bude víc.

Taky vám musím hrdě oznámit, že jsem zhubla 5 kilo. Né, vím, že je to blbost. Ale ani nevíte, jakou z toho mám radost. A hlavně ? Pokračuje se dál. Do dubna!!! to musí být minimálně dalších 5, protože té doktorce, která mi řekla, to co mi řekla, ukážu, že nemá pravdu. Blbka jedna. A učitelce, která mi oznámila, že jsem nejtlustší ze třídy taky ukážu! Všem ukážu a pak můžou jenom valit bulvy.

♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥

Jednou ve škole, jsem si psala do deníku a něco mě napadlo. Není to teda žádný velenápad, ale mně to přijde docela fajn. Přemýšlela jsem o všech článcích na silvestra. O zhodnocení celýho roku a zároveň jsem všechny obdivovala, že mají tak dobrou paměť :D. Vím, že já takovou nemám a proto jsem se rozhodla takové články psát na konci každého měsíce. Rozhodla jsem se i k jiným věcem, ale to sem rozhodně psát nebudu. Ale prostě! Poslední dobou mám v hlavě tolik nápadů.. jenom je uskutečnit.

Takže - 31.1.
Konec prvního měsíce v novém roce. Nějak neumím hodnotit takhle dlouhou dobu a kdybych si do deníku nezapisovala co se děje, událo a co se dít bude, tak bych takovýhle článek psát vůbec nemohla, protože bych si nepamatovala nic. Ale díky němu si můžu přečíst všechno, co se mi kdy honilo hlavou. A proto ? Ten článek můžu napsat.

Do ledna jsem vkročila s čistýma myšlenkama díky Barči ( mé spřízněné duši ). Díky ní jsem se totiž odhodlala a napsala Monice všechno, co jsem věděla. A když mi řekla, že mám pravdu a že to tak doopravdy je - ulevilo se mi. Je to divný, ale prostě to tak je. Ta holka udělala něco příšernýho a já jsem ráda, že už můžu říct: mám to za sebou. Z pohledu na její fotky a blbý kecy se mi dělalo špatně a tak jsem si ji na facebook blokla, vymazala telefonní číslo, adresu hodila do koše a všechny důkazy po její existenci zničila. Nikdy jsem nechápala, proč to lidi dělají. Myslela jsem si, že přece nějaké vzpomínky na to hezký by si nechat mohli. Nezdálo se mi to jako dobrý řešení, ale teď už vím, že je to nejlepší řešení. Prostě to vymazat a netrápit se minulostí. A já ? Jsem teď spíše šťastná. A volná J. Uvědomila jsem si, že jsem ztratila dva roky se svými pravými přáteli a proto se to teď musím snažit dohnat.
Další událostí v lednu, bylo učení. Není to teda nic hezkýho, ale myslím, že před pololetím to tak mají všichni. A já jsem hrozně spokojená, protože to dopadlo nejlíp jak jsem si mohla přát. Samé jedničky na vysvědčení jsem neměla od páté třídy, takže teď jsem nad míru spokojena J.
A když už jsem u té školy, tak se musím opakovat, ale - neuvěřitelné nervy s přijímaček, které mě doprovází celý měsíc.

Taky jsem zažila svoje úplně první lyžování :D. I když vím, že mám problémy s kolenama, jedu lyžovat. Ano ano, jsem hrozně chytrý člověk. Ale docela mi to šlo ( nechci se nějak chválit, ale tak.. na to, že jsem na tom stála poprvé :D ), až na to, že mám ty kolena zase v háji, bylo to super.
Taky jsem tento měsíc začala chodit cvičit. A ještě nikdy mě nic tak nebavilo jako tohle ! ( krasobruslení mě teda bavilo nejvíc, ale o tom radši ani nechci mluvit.. snad někdy samostatnej článek ).
Dneska mi sundali rovnátka. Takže vykročení do dalšího měsíce zase z něčím novým :).
A taky jsem začala neskutečně prahnout po dredech. O tom asi taky jindy.. :)

takže celkový shrnutí - osvobození od dvouletýho vězení, učení, první lyžování, stresy s přijímaček, touha po dredech, konečně sundání rovnátek. A jedno z nejdůležitějších věcí -81.